Angelo Kelly v Praze: Live mix kazeta pro publikum

12. 12. opět poctil svou návštěvou Prahu irský písničkář Angelo Kelly, někdejší člen Kelly Family. Tentokrát přijel v tandemu s multiinstrumentalistou Matthiasem Kraussem a společně nabídli publiku v Divadle U Hasičů koncept „live mixtape“ – „live mix kazety pro ty, kdo právě dnes přišli“.

Koncertní večery turné MIXTAPE TOUR 2014 mají symbolizovat „mix kazetu“, jaké jsme si v 90. letech vytvářeli doma nejspíš všichni – nahrávali jsme si oblíbené písničky z rádia či jsme si nahráli největší hity z několika originálních kazet oblíbených interpretů na jednu vlastní.

Takovou „mix kazetu“ nabídl Angelo nyní publiku formou live koncertu. Jedná se tedy o coververze písní, které můžeme znát z rádia, ke kterým Angela pojí osobní vzpomínky či které má jednoduše rád a o kterých věří, že také potěší publikum. K tomu si přizval svého dlouholetého hudebního parťáka Matthiase Krausse. Znají se téměř dvacet let – Matthias je vyhledávaným studiovým i doprovodným koncertním hudebníkem (Scorpions, Jon Lord, Sally Oldfield, Frida (ABBA)), v Kelly Family působil po roce 2000 jako klávesista a později (2006-2007) byl součástí Angelovy rockové kapely, opět v roli klávesisty, ale také občasného kytaristy. Přesně takto se divákům představil i letos v Praze.

Angelo otevřel koncert výrazově silnou interpretací In The Air Tonight od Phila Collinse. Hned druhá píseň byla však z úplně jiného soudku: Story Of My Life od populárního britsko-irského boybandu One Direction v „country“ úpravě zahrál díky své dvanáctileté dceři Helen, která je velkou fanynkou této kapely. Přidal historku o tom, že jí původně ani nechtěl koupit jejich CD, protože tuto hudbu nepovažoval za dostatečně kvalitní, ale postupně „vyměkl“...a teď u nich cédéčko jede pořád dokola a on dokonce zařadil jednu jejich píseň do svého setlistu pro Mixtape Tour. Hned poté však oba muzikanti „vystřihli“ skladbu, která se stala určitým symbolem tohoto turné již od zveřejnění videotraileru na jaře tohoto roku – Fields Of Gold od Stinga, jehož si Angelo velmi váží. Před patnácti lety měl jako teenager dokonce pronést, že na koncert obnovených The Police by letěl klidně i do USA. Jednu z největších pecek Angelo tedy vypálil hned zkraje koncertu...ale to jsme ještě netušili, co všechno toho večera ještě přijde.

Angelo poté povyprávěl historku, kterou zmiňuje i jeho starší bratr Joey ve své nové knize inspirované nedávnou dobrodružnou výpravou po USA America For Sale: totiž příběh vzniku slavné písně Johnny B od The Hooters. Na festivalu Midtfyns v roce 1995 v Dánsku potkali Kellyovi jejího autora Erika Baziliana, frontmana The Hooters, který se s nimi podělil o své vzpomínky: na konci 80. let viděl Kellyovy zpívat na ulici v New Yorku a byl tímto jejich pouličním vystoupením natolik inspirován, že běžel do hotelu a napsal právě tuto píseň, která se později stala světovým hitem. Angelo ji přednesl v houpavé, téměř reggae verzi s popěvováním fanoušků. 80. léta jsme si znovu připomněli hned následně, a to hitem Cyndi Lauper Time After Time.

Jestliže některé z předchozích interpretací měly výrazně originální a novátorský charakter, do písně Where The Streets Have No Names se Angelovi a Matthiasovi podařilo dostat hodně původní „U2ovštiny“, což v tomto případě vůbec nebylo na škodu. Matthias se zde také projevil jako zdatný vokalista a Angelo se zavěšeným djembe opět prokázal své výrazné rytmické nadání a velké nasazení při hře na bicí a perkusní nástroje. Do tohoto svého vystoupení vložil ohromné množství energie, podobně jako před pár lety do coveru One od stejné skupiny, ale zde byl nejspíš ještě přesvědčivější, i když i jeho One má rozhodně něco do sebe.

Ke svým idolům a inspiraci se Angelo odkazoval i nadále. V závěru první části koncertu se poprvé posadil za bicí soupravu a uvedl, že dvě skladby v setlistu budou instrumentální...„ale nebojte, budou trvat jen dvacet minut“, zažertoval. První z nich napsal jeho „bývalý učitel, mistr a stále také přítel, úžasný týpek“ – světoznámý jazzový bubeník Billy Cobham, od kterého se hodně naučil, nejen v hudbě, ale také do života, jak uvedl. Začal však černošskou klasikou Ain't No Sunshine od Billa Witherse, která volně přešla v Cobhamovu instrumentálku.

Záběr, střih. Velká Británie. Oasis. Don't Look Back In Anger. Nejdřív pouze za doprovodu Angelovy kytaru...a v tak nějak něžnější, velmi procítěné verzi, kde výrazněji vynikl text...až později se na klávesy přidal i Matthias Krauss. A každá dobrá mix kazeta má obsahovat také klavírní skladbu, začal poté Angelo...a proto je rád, že je s ním na turné právě Matthias, který je velmi dobrým klavíristou. Ten pak mohl předvést své umění v instrumentální skladbě, kterou zakončil první polovinu koncertního večera.

Druhá půle začala coverem Chasing Cars od Snow Patrol. Během celého koncertu člověka občas napadalo po doznění posledních tónů té či oné písně, proč nemohla trvat o chvilku déle, a zde to bylo nejspíš cítit nejmarkantněji, o výborně sezpívaných dvojhlasech obou hlavních protagonistů ani nemluvě. „Otvírák č. 2“ se tedy nadmíru vyvedl...a pak už přišel prostor pro další z Angelových historek, kterými ho bohatě zásobil jeho život pouličního hudebníka a později populární hvězdy. „Když slyšíte písničku, vybavíte si určité momenty v životě, některé jsou šťastné, jiné smutné...takže někdy je nebezpečné poslouchat rádio:-D ale je to fajn, je to dobře.“ Těmito slovy začínal příběh, který ho přiměl zařadit do setlistu následující skladbu...poslouchal ji svého času denně snad rok, protože jeho další starší bratr Jimmy každé ráno hned po probuzení vkládal do kazeťáku v jejich rodinném obytném busu tuhle jednu kazetu...no, možná taky byla jediná, kterou měl, jak Angelo podotkl – ale byla to kazeta kvalitní, protože byla od The Eagles a obsahovala píseň Hotel California. V minimalistickém aranžmá, s ostrými bicími ve slokách a naopak s vyklidněnými refrény zazněla následně jmenovaná skladba, ve třetí sloce Angelo navázal na své někdejší rapování na kellyovských koncertech a některé verše podal sugestivním rapovým projevem.

Angelo pak podruhé zmínil svou dceru Helen. S tou se minulý měsíc v den jejích 12. narozenin díval na muzikál Mamma Mia! s písněmi skupiny ABBA..a byl překvapen a potěšen, kolik dobrých písní v tomto muzikálu je. V té době měl samozřejmě už sestavený setlist a zkoušky byly v plném proudu...ale nemohl jinak než rozšířit setlist aspoň o jednu skladbu od ABBY. A k Dancing Queen je potřeba tancovat, vyzval Angelo publikum do mikrofonu. Nemusel to říkat dvakrát, Divadlo U Hasičů se rázem proměnilo v jeden velký taneční sál. V souvislosti s jeho předchozím vyprávěním o dceři však slova „you're the dancing queen, young and sweet, only seventeen“ vyznívají i trochu dojemně...na své sedmnáctiny si Helen sice ještě trochu počká, ale nebude to dlouho trvat a pyšný tatínek bude muset odhánět nápadníky.

A opět střih. Winterthur, Švýcarsko, rok 1994. Rockový festival Out In The Green, první velký festival, na kterém Kellyovi vystupovali. V zákulisí se potkali s mnohými veličinami světové hudební scény, jako například s kapelou Clawfinger. Jejich zpěvák Zak Tell Angelovi navrhl, že ho provede celým festivalem. Je vám dvanáct a poprvé jste na velkém rockovém festivalu. Ruku na srdce, řekli byste ne? A když zamířili zpátky do zákulisí, právě přicházeli headlineři Aerosmith... „Támhle jde Steven Tyler...chceš se s ním setkat?“ Další nabídka, která se neodmítá. Angelo doufal, že ta chvíle bude trvat navždy...„ale netrvala: moji bratři a sestry mě uviděli se Stevenem Tylerem a rozběhli se k nám. A co udělal Steven? 'Rád jsem tě poznal. Ahoj!' A byl pryč!“ To je Angelova osobní vzpomínka na Aerosmith, na jejichž počest pak přišel další z vrcholů koncertu: Tylerova autorská píseň Dream On, skladba z období počátků velké slávy této kapely. Angelo, v tu chvíli v roli zpívajícího bubeníka, si s touto velmi těžkou písní poradil se ctí. Nejspíš nevědomě tak složil Tylerovi další hold – frontman Aerosmith působil před začátkem své pěvecké kariéry právě jako bubeník. Píseň volně přešla v Angelovo nové propracované několikadílné sólo na bicí, ve kterém opět prokázal, že před pár lety nebyl nadarmo zvolen mezi sedmičlennou německou bubenickou špičku.

Další kontrast, čas na romantiku. Angelo dal vzpomenout na konec 90. let, kdy na koncertech s rodinou zpíval německou coververzi Flugzeuge im Bauch od Herberta Grönemeyera, kterou právě v té době v rapované verzi a s pozměněným textem proslavil tehdy velmi populární Oliver Petszokat, známější jako Oli P. Píseň o konci jedné velké lásky přednesl Angelo procítěně smutným způsobem, mnohem blíže interpretaci Grönemeyera než „cool“ verzi Oliho P. Následovala píseň Change od Raye Wilsona, jehož příběh Angelo také vyprávěl: Wilson zažil dva profesní vrcholy, jeden s vlastní skupinou Stiltskin a druhý se skupinou Genesis, kterým tehdy právě odešel Phil Collins z postu zpěváka. Ani stadionové turné s Genesis a společné nahrávání desek však netrvaly věčně a jejich cesty se rozešly, Wilson pak opět vystupoval po klubech. Angelo sám poznal vrchol mediální popularity, následný ústup kapely ze slávy, vybudování sólo kariéry...a je vděčný za každého diváka, který přijde na jeho koncert. Publikum ho za tato slova odměnilo bouřlivým potleskem.

Následovat však měla opravdová bomba. Když Angelo i Matthias začali do svých kytar řezat na dvě doby, nejspíš nikdo neočekával jeden z největších hitů Bon Jovi – Livin' On The Prayer. Jaký je tedy výsledek, když neobvykle přepracují čtyřdobý takt písničky na rytmus dvakrát razantnější? Bouřící sál! Refrén řvalo nadšené publikum s nimi...a když se oba hudebníci začali loučit, fanoušci si pomysleli, že tohle snad nemohou myslet vážně. Takhle lidi rozpálit – a pak odchod?! A tak si velmi rychle „vydupali“ přídavek...podruhé toho večera zazněli U2, tentokrát I Still Haven't Found What I'm Looking For, kterou má Angelo v repertoáru již déle. Matthias Krauss mu skvěle sekundoval nejen s kytarou, ale také backing vokály. A honem přiložit pod kotel, dokud ještě nevyhasl. Takovým pořádným „polínkem“ byla skladba Seven Nation Army od White Stripes, při které Angelo opět usedl za bicí a Matthias nechal svou elektrickou kytaru zaznít poněkud temněji. Typický riff této skladby pak zpívali rozjetí fanoušci na la-lalala-laaa-laaa ještě dlouho. A pocit typu „odchod teď? To snad nemůžou myslet vážně!“ se dostavil podruhé.

Angelo však slíbil ještě jednu píseň, a to cover jeho vlastní rodinné kapely...„já vím, že ode mě teď čekáte Every Baby,“ prohodil žertem a zanotoval mírně „elvisovským“ stylem kousek refrénu tohoto hitu 90. let. Kdepak. Z rozsáhlého repertoáru své rodiny si vybral píseň starší, nepříliš známou, z časů, kdy Kellyovi ještě vystupovali v ulicích Evropy, píseň, kterou „vždy měl rád, vždy chtěl zpívat a pokud by si měl vybrat z Kelly písniček, tak právě tuhle“ – When I Was In Town od staršího bratra Johna. Píseň odráží, jak už je u Kellyových zvykem, jejich život a pouliční koncertování – v textu se hovoří o písních, které vypravěč náhodně slyšel ve městě a velmi ho zaujaly, o davu posluchačů všech věkových kategorií a sociálních vrstev, a vypravěč si nakonec kupuje pár kazet s těmi písničkami, které slyšel...a zde se opět symbolicky dostáváme zpátky ke konceptu „live mix kazety pro ty, kdo právě dnes přišli“. Od prvních tónů se k Angelovi připojil obrovský sbor přítomných fanoušků – co na tom, že píseň nebyla mediálním hitem, zpívali všichni. Sympatičtí hudebníci se po ní dnes již potřetí uklonili a toho večera definitivně zamířili do zákulisí. Vlastně ne tak úplně – po koncertě se konala dlouhá autogramiáda, při které si Angelo udělal jako vždy čas na své příznivce. Také přislíbil, že se snad do Prahy opět brzy vrátí. Budeme v to doufat – přinejmenším již i z oficiálních míst kolují zvěsti, že v roce 2015 uspořádá Angelo opět turné se svou vlastní rodinou – s manželkou Kirou a dětmi.

Co dodat? Angelo Kelly přijíždí obvykle perfektně připraven, ale tentokrát se představil českému publiku v obzvlášť dobré pěvecké formě. Potvrdil, že je duší písničkář, folkař, ale také jazzman, jak se zejména posledních deset let profiluje. A že sestavil celý koncertní program z coververzí? Jednak vydává minimálně jednou za dva roky nové autorské album, takže si to může projednou dovolit, navíc je koncept „mix kazety v live podobě“ nápadem vskutku originálním. Za druhé, coververze mají smysl tehdy, jestliže přinášejí něco nového, a to u něj platí bezezbytku. Je osobitý, nesnaží se mermomocí napodobovat originál, společně s Matthiasem Kraussem tvoří vlastní aranžmá, aniž by zcela „rozboural“ ta původní, a vše korunuje technicky stále vyzrálejším vokálem. A především si ve svém projevu na nic nehraje.