Arakain v Polné: "startovní výstřel" dvojturné k 35. výročí

Arakain absolvoval o víkendu 3.-4. března v Polné u Jihlavy úspěšnou premiéru turné ke 35. výročí založení kapely – XXXV Double Tour. Jedná se vždy o dva koncerty v jednom městě ve dvou dnech po sobě, zastávek je celkem patnáct po celé republice. První koncert ze dvou je akustický, druhý pak výběrem písní připomíná éru thrashmetalu, prvních dvou desek Thrash The Trash a Schizofrenie. Co se dále setlistu týká, bylo avizováno, že cokoli, co posluchači uslyší jeden večer, nezazní v programu večera druhého.

Tradiční „startovní“ místo, zámek Polná s koncertním sálem, kapele poskytuje výborné zázemí, kde si může udělat generálku a vyzkoušet veškerou techniku přímo na pódiu, na kterém se druhý den odehraje premiéra. To bylo letos zvláště důležité – Arakain hraje poprvé ve své pětatřicetileté historii unplugged, se španělkami, akustickou baskytarou, s menší bicí soupravou. Doprovází je smyčcové trio String Ladies.

Akustickému programu po celé turné předskakuje mladá melodic metalová kapela Anacreon v čele se zpěvačkou Veronikou Zelníčkovou. Kapela představila autorskou tvorbu, mj. i z aktuální desky Na hraně osudu. Nesměly chybět singly Není kam stárnout, starší Černá vdova či naopak ten nejaktuálnější, který nese stejné jméno jako album. Hudebně má Anacreon slušně našlápnuto, jejich muzika a výrazný Veroničin hlas nenudily, naopak bylo zajímavým zpestřením, že se role předkapely ujala parta využívající ženského hlasu.

Již při přípravě pódia pro Arakain se dalo tušit, že tento koncert bude výjimečný: všichni muzikanti budou sedět, způsob hry bude jiný. Kapela i String Ladies se do toho však pustili naplno hned zkraje v písni Farao. Nato oprášili píseň Špatný dny, kterou jsme v podání Honzy Toužimského slyšeli poprvé a dlužno dodat, že mu sedí.

Samozřejmě došlo také na výběr balad, které Arakain tak dobře umí a kterým velmi slušelo smyčcovo-akustické aranžmá: Karavana slibů, Marylin, Chtěl bych ti říct, Ztráty a nálezy, dokonce i léta nehraná Půl století. Dlouholetým fanouškům tak Arakain připravil nejedno příjemné překvapení, neboť mnohé z těchto písní patří dlouhodobě k nejoblíbenějším. Další takovou dlouho nehranou (a v Honzově podání poprvé slyšenou) skladbou byla Zapomeň, která vyzněla velmi dobře a byla jedním z vrcholu večera. „Polobalada“ Forrest Gump zase připomněla, podobně jako aranžmá některých jiných písní, jak blízko k sobě mohou mít kytara a smyčce – housle celkově v akustickém programu Arakainu do velké míry přebíraly úlohu sólové kytary.

Ale osmičlenná sestava na pódiu se do toho opřela i razantněji – došlo na rychlejší a energičtější kousky jako Prázdnej kout, Nikdy se nevzdávej, Paganini či Ďábelská hra. Nesměly chybět raritní verze některých písní – Strom života zpíval Honza Toužimský sám, nikoli jako duet s hostem, pro skladby Černý koně a klipovou Nenávidím si přizval na pódium Veroniku Zelníčkovou z Anacreonu. Při jeho hlasové výbavě není zrovna lehké najít adekvátní pěveckou partnerku, která mu bude hlasově stačit, ale zdá se, že v osobě Veroniky se to podařilo. Standardní část setlistu uzavírala taktéž déle nehraná píseň Strážnej anděl, ale ještě předtím došlo naopak na koncertní klasiku posledních let, Princess.

„Dokud nezazní Apage, koncert Arakainu není u konce“, pomysleli si zajisté věrní fanoušci, a také že nic nenasvědčovalo tomu, že by koncert měl teď končit. Kapela je dlouho nenapínala a dala k dobru ještě dva kousky – Slečnu závist, kterou si zpíval celý sál, a nyní již definitivně závěrečnou Apage Satanas.

Fotogalerie - unplugged (Honza Šindelář Foto)

Kontrastem k tomu všemu byl thrashový večer druhého dne. Zahajovala ho Fata Morgana, která letos slaví třicet let existence. Stejné výročí má i Kryptor, který zahrál hned po nich.

Již během koncertů zmíněných dvou kapel se v sále srocovaly „máničky“ v tričkách Thrash Tour 2017, občas byla vidět i nějaká ta vesta s nášivkou, a fanoušků ještě notně přibylo, když na pódium nastoupil Arakain. Honza Toužimský pár týdnů před koncertem avizoval na Facebooku, jak se na thrashovou část turné těší, a bylo to znát i na jeho vizáži: roztrhané džíny, stahováky, nábojový pás. Pozadu za ním nezůstávali ani ostatní členové kapely, na všech bylo vidět, jak je baví zahrát si zase po dlouhé době instrumentálně velmi náročné, ale zároveň velmi energické skladby z minulých let.  „Otvírák“ byl jediný možný – skladba Thrash The Trash, pokračovalo se klasikou Strážci času a Ne! (Jdi a zabíjej). Arakain thrashem opravdu nešetřil a muzikanti tam sázeli jednu pecku závratného tempa za druhou – Gilotina, Teror, Šakal, Schizofrenie, Peruť 311, Pán bouře... Došlo ale i na to, co i v thrashovém světě aspoň trochu zavání baladou – Kamennej anděl, erotická Šeherezád...

Vzhledem k tomu, že se každý večer hrál hodinu a půl dlouhý set, bylo zřejmé, že tracklist prvních dvou alb Thrash The Trash a Schizofrenie v jejich původní verzi nejspíš stačit nebude. A byla by škoda nezařadit i některé jiné písně, které byly vydány jako singly a patří k období, kdy Arakainu začaly vycházet první hudební nosiče a kdy byl v kurzu prokomponovaný thrashmetal. A tak zazněla i píseň Ku-klux-klan či Orion, která sklidila velký ohlas. Vrcholem večera však byl někdejší singl Amadeus, i s letitým, ale stále výborným fórkem – citací kousku melodie slavného Wolfganga. Na závěrečnou píseň standardní části setlistu řádil pak celý sál: „Říkaj, že jsem flákač a antikrist...“

Samozřejmě ani teď ještě nemohl být zábavě konec. A tak publikum vyvolalo Arakain znovu na pódium známým hecováním: „Co je – co je – co je, co je, co je,“ které ještě podporuje bubeník Lukáš Doksanský odklepáváním na bicí. Nemohlo zaznít nic jiného než Proč, k této písni tento pokřik neodmyslitelně patří. A ještě o jedno překvapení se Arakain postaral na závěr – píseň Gladiátor byla důstojným rozloučením s thrashovým večerem i s celým dvoudenním koncertním maratonem.

Fotogalerie - thrash (Honza Šindelář Foto) 

Arakain je kapelou, která ve svém žánru nemá v našich poměrech obdoby. Vždy přicházeli s něčím, co tu ještě nebylo, ve svých začátcích si brali inspiraci ze svých zahraničních vzorů, kterým se v mnohém vyrovnali, čímž na českou kulturní scénu přinášeli něco, co nenabízel nikdo jiný. Fanoušci oceňovali instrumentální vyzrálost v kombinaci s nemalou tvrdostí. I později dokázal Arakain přinejmenším na své výroční koncerty a turné (každých pět let) přicházet vždy s něčím novým – pětadvacetiny oslavili spojením metalu s Plzeňskou filharmonií, při třicátém výročí jeli turné s Lucií Bílou, která u nich v 80. letech začínala, k pětatřicetinám si nadělili „dvojité turné“ s tak výrazně kontrastním programem jednotlivých koncertních večerů, navíc jsou první tuzemskou metalovou kapelou, která vystoupila akusticky. Zbývá jen popřát ještě spoustu dalších úspěšných let a hojně navštěvované koncerty nejen tohoto turné.