Drakkar - Run With the Wolf: pravé italské peklo

Drakkar je název pro tradiční vikinskou dlouhou loď. O to větší překvapení může být, když si takový název zvolí italská metalová kapela, která se vikinskému metalu sice snaží přiblížit, ale na místo bouřlivé plavby na drakkaru se zbaběle drží na břehu všechno možného. Ještě než se tedy pustíme do recenze nového alba těchto italských interpretů, musíme si položit jednu velice zásadní otázku. Kolik znáte dobrých metalových italských kapel?

Já se bez mučení přiznám, že žádnou. Toliko opěvovaní Rhapsody of Fire pod vedením Alexe Strapoliho jsou sice populární, ale jejich hudba není pro každého. Je sice instrumentálně na výši, ale výsledný mišmaš je často velice obtížně stravitelný, což jen potrhuje podobně slabý koncept jednotlivých alb a nepříliš zdařilé vokály Fabia Lioneho. Teď ale k Drakkaru. Run With the Wolf je název jejich pátého studiového alba a kapelu provází už tradiční příběh, kdy se kapela snažila ze všech sil nějakým způsobem prorazit, což se příliš nevedlo a tak vzala existence za své. Došlo k nějaké té pauze po roce 2000 a velkolepému návratu po roce 2010. Zní to až podezřele známě, vzhledem k tomu, jaká alba často recenzujeme.

Ať už je to ale jak chce, nejedná se o žádné metalové nováčky, ale ostřílené veterány, kteří se v sobě i v posluchačích snaží probudit zájem o pravý nefalšovaný italský metal. Vezměte tedy album popořádku. První skladba Rise of the Dark Lords je vlastně jen minutu a půl dlouhé intro bez špetky náboje, které volně přechází v první plnohodnotnou skladbu Under the Banners of War. Výborné tempo, zdařilé riffy a vokál hodící se k celkovému pojetí hudby. Velice příjemné překvapení na první seznámení s kapelou, které hatí jen trošku slabší refrén a nepříliš vhodně zakomponované klávesy. Lepší průměr. Hned jako třetí se představuje titulní skladba Run With the Wolf, která je ale diametrálně odlišná a zní až podezřele podobně jako velká část tvorby legendárních Deep Purple. Hammondovy varhany zde totiž hrají prim, udržují ústřední motiv a dokonce se jim dostává i řádného sóla. Po první ryze metalové skladbě je tato odbočka k hard rocku více než zajímavá.

O to zajímavější pak opět další skok, tentokrát zpátky k metalu, který ale opět aktivně využívá kláves a těžko říct, do jaké míry je to ve skladbě Watcher on the Wall vhodné. Pokud sledujete Game of Thrones a při názvu jste zbystřili, udělali jste maximálně správně. Na rozdíl od kapely. Ta se rozhodna nabrat právě v díle George R.R. Martin inspiraci pro čtvrtou skladbu na albu a výsledek je více než diskutabilní. Začíná se totiž čím dál víc projevovat stejný problém jako v případě Rhapsody of Fire, a to ona útržkovitost, která spojuje nespojitelné do jednoho hudebního celku. Jediné, co v této chvíli drží kapelu nad vodou, jsou čistě instrumentální části skladeb. Jaký šok pak nastává při poslechu skladby číslo pět – Ride the Storm. Dudy, pirátská tématika, nezdařilý zpěv, prazvláštní podpůrná melodie a více než čtyři minuty námořnického pekla, ze kterého by se i Alestorm dělalo nevolno.

Burning je pak něco jako odvrácená strana měsíce a na místo power, respektive speed metalu, trošku přitvrzuje. Další obrat o sto osmdesát stupňů pak představuje další skladba s pirátskou tématikou Southern Cross, která má být patrně zároveň jakousi baladou a protipólem ostatním svižným skladbám. Ruku na srdce – je to hrůza. Nezdařilý folk s výborným kytarovým sólem na metalovém albu. Osmá skladba v pořadí nese název Gods of Thunder a asi jako jediná je opravdu poplatná svému názvu a nabízí to, co bychom od podobné kapely čekali. Metal na úrovni s prakticky dokonalým kytarovým sólem. Předposlední kus nese jméno Invincible a při zvuku, který kapela nasazuje, se nelze zbavit dojmu, že jsme zavítali nějakou americkou střední školu, kde se rock-metal-punková kapela rozhodla míchat jednotlivé žánry doprovázené příležitostnými klávesami. Téměř celé své album pak Drakkar shrnují v rámci své závěrečné sedmiminutové skladby Call of the Dragonblood, u které se nedokážu zbavit dojmu, že opravdu postihuje snad všechny motivy použité napříč albem.

Pětačtyřicet velice rozpačitých minut je u konce. Podobný zážitek by člověk čekal od začínajících kapel hledajících své místo na slunci nebo kapel z exotických zemí, kde se opravdu kvalitní metal rodí často velice opatrně. Na místo toho třeba Indové z Inner Sanctum předvádějí, jak vypadá pravý thrash metal po vzoru Slayer. Ani s přimhouřením všech očí a uší nelze tedy nové album italských Drakkar hodnotit příliš pozitivní. Navzdory výborné instrumentální stránce a zajímavým nápadům postrádá album jakýkoliv náznak konceptu, stejně jako většina skladeb na něm. Kapela možná měla vzít single Run With the Wolf a začít stavět na něm. Třeba příště.

Hodnocení: 50 %