Enforcer - From Beyond: metalová mozaika

Konec února se ve světě metalu nesl ve znamení tradičně široké palety nejrůznějších interpretů a žánrů, mezi nimiž do jisté míry vyčnívá ještě stále mladá švédská kapela Enforcer. Talentovaná čtveřice se letos prezentuje svým už šestým studiovým albem, nepočítaje jejich split album z roku 2010, a zatím si udržuje svůj dvouletý odstup mezi jednotlivými nahrávkami. A co přesně je na téhle kapele tak zajímavé kromě nadšení, které do hudby vkládají? Možná to, že místy dost podobně dřív zněla stará dobrá Metallica.

Nenechte se ale mást tělem, Enforce pouze místy zní jako ikonická kapela hudebního průmyslu. Pokud bych měl vypíchnout asi tu nejcharakterističtější věc, která mě při opakovaném poslechu alba, je fúze. Podobně jako třeba v kulinářství můžete pomocí fúze smíchat rozdílné kuchyně, i Enforce si vypíchnul z různých metalových podžánrů to, co jim sedí nejvíc. Zvuk se tedy velice často blíží Metallice v dobách jejich začátků, zpěvem se frontman a kytarista Olof Wikstrand blíží na dosah další kultovní kapele W.A.S.P. a dost dobře můžeme rozpoznávat i prvky power metalu v delších skladbách nebo jemný náznak Malmsteenovského kytarového umění v instrumentálních skladbách.

Ale zkusme se album podívat na zoubek trošku detailněji. Otvírákem je velice svižná skladba Destroyer, při jejímž poslechu se dere na mysli Metal Militia. Důležitou skutečností je dobře zvládnutá stopáž. Během tři a půl minuty se posluchač nestihne začít nudit. Velkým pozitivem je pak hned první kytarové sólo z celého alba, ve kterém se jasně ukazuje nezpochybnitelná zručnost Joseph Tholl, který se o kytary stará spolu se zmíněným Wikstrandem. Kámen úrazu osobně spatřuji ve druhé skladbě nazvané Dying Evil, která už s první začíná trochu splývat a je velice zajímavé sledovat, co dokáže půl minuta navíc.

Kapela se ve svém propagačním videu k albu nechává slyšet, že je daleko melancholičtější, což se obávám, že není úplně pravda. Na druhou stranu změna tempa, polohy zpěvu a lehce jiný zvuk kytar ve třetí, titulní, skladbě From Beyond rozhodně dělá kapele dobré jméno a poslouchá se znamenitě. Možná jen delší stopáž by v tomto případě nebyla na škodu a hodila by se i dohromady s použitým motivem. Přeskočíme teď čtvrtou skladbu One With the Fire a vrhneme se rovnou na Below the Slumber pohybující se někdy na pomezí touhy dělat rychlou muziku a snahou zkoušet to také pomaleji. Šestá v pořadí Hungry They Will Come je nicméně jedním z nosných pilířů celého alba. Čtyři a půl minuty dlouhá instrumentální skladba jen dokazuje předeslanou skutečnost, že kapela velice chytře skládá album tak, aby se posluchač nenudil, a ukazuje zároveň svoje kvality.

The Banshee, Farewell i Hell Will Follow pak patří mezi mistrně zvládnuté, leč nepříliš originální skladby, které ale stále ještě o něco převyšují malé zklamání ze začátku alba. Na závěr alba se kapela s posluchači loučí ve stylu Edgara Alana Poea, z jehož povídky Mask of Red Death kapela čerpala inspiraci pro svoji power metalovou špetičku na albu. Stále stejně kvalitní zvuk, excelentní kytarové sólo a více než šestiminutové rozloučení. Na závěr ještě zajímavost – mezi metalovými a rockovými kapelami se jedná o velice populární hudební téma, kterého využili už například němečtí Stormwitch nebo američtí Crimson Glory.

Co říci závěrem? Z From Beyond album roku patrně nebude. Navzdory veškeré chvále kapela nenabízí v rámci žánru nic nového, ale dokáže z dostupných možností vytěžit naprosté maximum, což z alba dělá jasný nadprůměr a ruku na srdce, i tohle velice často stačí. Obzvlášť, když se to tak dobře poslouchá.

Hodnocení: 80 %