Michael Patrick Kelly: Requiem jsem napsal pro všechny umělce, kteří zemřeli předčasně

19. 8. vystoupil na Happy Faces Festivalu v Sedmihorkách u Turnova Michael Patrick Kelly. Znali jsme ho jako frontmana Kelly Family, dnes je však sólovým hudebníkem, který ve své tvorbě spojuje pop, rock, folk a občas i jiné vlivy. Nedávno vydal nové album iD, z nějž představil podstatnou část písní i českému publiku. Vybraným médiím poskytl těsně před koncertem rozhovor, ve kterém se rozpovídal jak o desce samotné, písních a okolnostech jejich vzniku, ale i o některých jiných záležitostech, které se ho týkají. V prosinci oslaví čtyřicáté narozeniny.

* * * * * FÜR DEUTSCH BITTE RUNTER SCROLLEN * * * * *

Jak vás lidé oslovují a co máte radši? Patrick? Michael? Paddy?..

Paddy je moje přezdívka a rodina i kamarádi mi pořád říkají Paddy. Protože Michael Patrick, to je dost dlouhé.

Jak se vám líbí tady v Českém ráji? Je to i duchovní místo...
Ano? Abych byl upřímný, jen jsem tudy projížděl z Prahy...ale rád bych se dověděl víc?

Je to hornatá krajina se spoustou hradů, kostelů...myslím, že by se vám to líbilo...
Tak to bych si možná na to měl udělat víc času!

Určitě, protože to je jedna z nejkrásnějších našich oblastí. Hory, hrady, kostely, lesy...něco jako národní park, ale obydlený. A co Praha? Co byste si chtěl prohlédnout tam?
V Praze se mi líbí. Byl jsem se tam podívat před mnoha lety. Například karmelitánský klášter a Pražské Jezulátko... Jezulátko samotné je hodně ve folklórním stylu. Dnes jsem ale v Praze čas neměl. Hrajeme čtyři koncerty po sobě - v Rakousku, v Německu, tady - takže to nešlo. Ale zítra, než odjedeme, si prohlídneme všechny ty věže kostelů...Praze se říká město stověžaté, říkám to dobře?

Ano, říká se to tak. Pojďme k vaší nové desce, iD. Máte na ní duet s Gentlemanem, což je světoznámý zpěvák reggae. Jak došlo k této spolupráci a jak se vám s ním pracovalo?
Účastnil jsem se jednoho televizního pořadu, na kterém spolupracovali různí hudebníci. A jeden z nich byl Gentleman. Takže tam jsme se poznali, a velmi rychle jsme zjistili, že si rozumíme. Fakt cool týpek. Sedli jsme si, byli jsme celou dobu v kontaktu přes WhatsApp, zašli jsme jeden druhému na koncert... A do toho jsem nahrával cédéčko...a navrhl jsem - co bys tomu řekl, kdybychom spolu udělali písničku? A jsem rád, že se podílel na titulní písni z této desky, iD.
Desku jsme natáčeli v Londýně, strávil jsem tam celkem pět nebo šest měsíců. Pracovali jsme například ve studiu v Soho, kde točil David Bowie, nebo ve studiu v Camdenu, kde pracuje Jimmy Hogarth. Když jsem natáčel, měl jsem dva producentské týmy, jeden z nich vedl právě Jimmy Hogarth. Ten produkoval desky lidem, jako je třeba Sia, James Bay, James Morrison, pracoval i s Amy Winehouse. Camden, to bylo prostě její místo. Všude v klubech, kde zpívala, najdete její graffiti portréty. A já jsem napsal píseň Requiem. Je to píseň pro všechny, kdo zemřeli příliš mladí - v poslední době například Chester Bennington, Chris Cornell...z dřívější doby Jimi Hendrix, Janis Joplin...

Klub navždy sedmadvacetiletých...
Ano, přesně! A tak jsem přemýšlel a přemýšlel, co se to děje... Že musí být v rock'n'rollu něco špatně, co nám tyhle úžasné lidi, tyhle talenty, tyhle citlivé duše krade...zasáhlo mě to tak, že jsem napsal tuhle píseň. Pro Amy, pro Kurta, pro Jeffa Buckleyho, pro Whitney Houston (na některé z těchto jmenovaných umělců či na způsob jejich úmrtí - sebevražda zastřelením, utonutí v řece - naráží v textu písně - pozn. red.), pro všechny tyto úžasné lidi... V devadesátých letech jsme se sourozenci zažívali obrovský úspěch a já jsem procházel velkou krizí, tma jako v tunelu, ale naštěstí jsem tu zatáčku vybral. Takže cítím určitou solidaritu s mnohými těmito umělci, kteří se cítí jako v tunelu a nevidí světýlko na jeho konci. A moje motto je - make rock'n'roll great again! Tedy - vzít z něho to dobré a vyhodit z něj všechen ten sajrajt... O tom rocková muzika není - o drogách a tak... Ale je v něm něco skvělého...svoboda, možnost uvolnit se, být sám sebou... A tohoto ducha rockové muziky mám rád. Takže proto říkám - make rock'n'roll great again!

Zůstaňme ještě u textů. Jak píšete svoje písně? Ty texty odrážejí váš život...
Chris Martin z Coldplay jednou řekl - písničky nevycházejí z nás, ony přicházejí k nám. A já si také myslím, že je prostě přijímáme...jasně, člověk musí mít nějaký talent a řemeslnou dovednost, aby byl schopen je přijmout, vytvořit. Ale většina inspirace, slyšíte to v tom slově, in-spirace (anglické slovo inspire se dá přeložit i jako vnuknout - pozn. red.), prostě přichází k nám, nevychází z nás. Opravdu chci říct tohle - umělci nejsou bohové, jsme jen lidé, jsme příjemci, a tahle inspirace přichází díky tomu, že potkáváme lidi, vidíme různá místa nebo zažíváme v životě nějaké zkušenosti, pozitivní i negativní... A někteří umělci mají i spirituální rozměr své tvorby, třeba U2, Bruce Springsteen, Bob Dylan...ti všichni mají písně, ve kterých můžete slyšet jejich promlouvání k Bohu... iD je album o identitě. Kdo jsem já, kdo jsi ty, kdo jsme my? Tyhle tři velké otázky. A samozřejmě můžete říct třeba to, že něčí práce je jeho identitou...jsem novinář, jsem hudebník, jsem taxikář, jsem lékař...ale třeba to, jakým způsobem má člověk někoho rád...jak matka miluje své dítě...jak muž miluje svou ženu...to vypovídá hodně o jeho identitě. Říká se třeba, řekni mi, s kým se přátelíš, a já ti řeknu, kdo jsi. Kdybych poznal tvé přátele, dalo by mi to představu o tom, kdo jsi. A třeba také to, jak člověk umírá. Co říká, než odejde. A to se odrazilo v písni Last Words. Last Words má text složený z citací posledních slov lidí jako Steve Jobs, Frank Sinatra, James Dean...všechna tahle slova nejsou moje, já jsem je jen sestavil dohromady. Protože mi říkají hodně o tom, kým ten člověk byl. Třeba Steve Jobs...jeho sestra vyprávěla pro New York Times, že na smrtelné posteli byl obklopen rodinou, přišli se s ním rozloučit...a on se podíval nad jejich hlavy a na to, co viděl, řekl třikrát "oh wow, oh wow, oh wow". A pak zemřel. A o tom je píseň Last Words. How Do You Love je píseň, která nese otázku, jakým způsobem má člověk rád. To o něm vypovídá, jaký je. Řekni mi, jakým způsobem máš rád, a já ti řeknu, kdo jsi. Friends R Family je píseň o mých přátelích. O rodině složené z přátel. Přátele si vybíráš, rodinu ne, ale přátelé vypovídají hodně o tom, kým jsi. Takže album iD je o identitě, a nepopírám, že pokládám víc otázek, než nabízím odpovědí.

Proč jste tu desku nazval zkratkou iD?
iD je jednoduše zkratka pro identitu, a žijeme v době, kdy má každý iPhone, iPad, všechno I, I, I, me, me, me, já, já, já...takže iD znamená identitu, ale také zkratku pro "in development", "ve výstavbě", "ve vývoji", protože si myslím, že každý člověk se neustále vyvíjí, jeho vývoj/rozvoj za celý život neskončí, vyvíjí se k lepšímu nebo k horšímu. A zní to cool. iD zní víc cool než "identity".

Není to třeba i nějak spojené s Freudem a jeho pojmem ID?
Ne, nezacházel jsem tolik do psychologie. Ale myslím, že lidská bytost je záhada. Po biologické stránce jste člověk...například muž, bílé barvy pleti, české národnosti, máte nějaké povolání...ale nevím o vás tolik věcí a nikdy nezjistím sto procent těch věcí, protože lidská bytost...je prostě záhada. Fascinují mě tři věci...člověk, příroda a Bůh. To jsou tři velké fascinace mého života. Tahle deska je především o člověku. Jsou na ní dvě písničky, které jsou více spirituální. Ale když jsem na ní pracoval, byl jsem v Londýně, v době, kdy byl Trump zvolen prezidentem...a já jsem i americký občan, mám americký a irský pas. Takže politická identita Ameriky ve spojení se světem se hodně změnila. Tak jsem třeba jednou ráno ve studiu otevřel noviny... Brexit. To zase změní identitu Evropy. Tahle deska je spíše o osobních lidských věcech, ale momentálně se mění i určitá politická identita. Němci pro to mají dobrý výraz, Zeitgeist, duch doby. Otázka identity je velmi důležitá, i třeba ohledně toho tématu, že teď přichází do Evropy mnoho uprchlíků, lidé uvažují o svých hodnotách, o své víře...kdo jsme my, kdo jste vy, platí tohle, neplatí tohle... Takže ta deska je i taková dokumentace mé reflexe na téma, co je identita, a trochu je v tom i ten duch doby.

Jak budete slavit svoje nadcházející čtyřicáté narozeniny? Co plánujete? Velkou párty, nebo třeba novou desku?
Velkou párty! (smích) Ne, já jsem za tenhle věk rád. Společně s mou ženou nám bude dohromady osmdesát. Takže budeme slavit "osmdesátiny". S rodinou, s kamarády, nic velkého pro veřejnost, prostě v soukromí... Pro mě je to jako zlatý věk. Fakt. Když mi bylo dvacet, chtěl jsem změnit svět, když mi bylo třicet, chtěl jsem změnit půl světa, a teď ve čtyřiceti chci hlavně zlepšovat sám sebe. Mám to obráceně...když mi bylo dvacet, procházel jsem velkou krizí. Deprese, sebevražedné myšlenky... Hrůza. Takže jsem prožil "krizi středního věku" ve dvaceti, a ve čtyřiceti je mi po všech stránkách dobře. V soukromém životě, po pracovní stránce, po stránce zdraví... Cítím se být opravdu požehnaný. Takže čtyřicítku budu opravdu slavit. (smích)

Budou na oslavě i sourozenci?
Určitě někteří ano. Bude to oslava s rodinou a s přáteli...

A zazpíváte si spolu třeba taky?
Možná ano. Po pár skleničkách (smích)

Protože to bylo něco krásného, když jste zpívali spolu jako rodina.
Souhlasím, že je to něco neobyčejného, když sourozenci společně zpívají. Před lety jsem byl na koncertě Bruce Springsteena, v zákulisí, setkali jsme se s ním, zpívali jsme spolu písničku, a on říkal - wow, na tom fakt něco je, když sourozenci společně zpívají, jak to zní, je to unikátní... Fakt se mu to líbilo.

Jaký byl život "lamače dívčích srdcí Paddyho Kellyho" před dvaceti lety? Žádné soukromí, všude vřeštící fanynky... Jak jste to prožíval? A dalo se před tím někam schovat?
Mám na to dobré i špatné vzpomínky. Na jednu stranu, hudba, cestování, velké koncerty, to bylo fantastické. Byl na nás ale i velký tlak, protože lidi očekávali novou desku, další hity... Ale bylo to skvělé. Můžete vystupovat na koncertě Pavrotti & Friends, setkáte se tam v zákulisí s Ericem Claptonem, s Eltonem Johnem... Krásné zážitky. Ale ta druhá strana slávy, ta byla dost drsná. Něco jako dneska Justin Bieber. Nemohl jsem si sám zajít vůbec nikam, jedině s bodyguardy, a měl jsem velmi málo soukromí. Díkybohu tehdy ještě neexistovaly chytré telefony. Dneska je každý paparazzi (smích). Tehdy byli "jen" chlápci s velkým zoomem. Ale tím, že jsem byl součástí rodiny, jsem byl v trochu jiné situaci, byl jsem možná o něco víc chráněný, než kdybych byl sólový umělec. Ten tlak byl na celou skupinu, ne jen na jediného člověka.
A tady v České republice jsme zažili fantastické koncerty. Hráli jsme třeba v Ostravě dva dny po sobě... Ale tam někdo nahlásil bombu, takže těch šestnáct tisíc lidí muselo ven, policie nasadila psy, pak konstatovali, že je všechno v pořádku, lidi se zase nahrnuli dovnitř... Jo, a měli jste moderátorku, která vždycky říkala, everything's gonna be alright...

Ano. Tereza Pergnerová.
Jojo.

Není to výše uvedené také důvod, proč jste nechtěl být součástí obnovené Kelly Family? Vřískající fanynky, ztráta soukromí...
Důvody jsem měl různé. Když se začal připravovat comeback, řekl jsem svým sourozencům, že bych rád, aby u toho byli všichni. Pokud se dělá comeback kapely, znamená to pro mě, že by u toho měli být všichni. Nějakého půl roku předtím Maite nejdřív, že ano, i když já jsem si říkal, že ne, pak i ona řekla, že ne...načež já jsem od toho upustil také. To je jedna věc. A druhá věc...načasování. Dříve byly prioritou projekty s rodinou. Teď jsou prioritou moje sólové projekty. Řekl jsem - kdybyste to o rok posunuli, pak bych si to dokázal nějak zařídit, ale je mi jasné, že se nemůže všechno točit kolem mě. Přeju jim to, daří se jim to dobře a mám za ně radost, lidem se ty staré písničky líbí a všichni se dobře baví. Já si budu dělat svoje, a kdoví, třeba jednoho dne ty termíny zkoordinujeme - a uděláme koncert v Praze (smích). Pro vás všechny...

Znáte nějaké české kapely? A jak se vám líbili ostatní interpreti tady na festivalu?
Abych byl upřímný, tak ani neznám... Ale znám Die Happy...

Ano, s Martou Jandovou v čele.
Ano. A ta slečna, která dnes zpívala, byla úspěšná v české SuperStar... (má na mysli Alžbětu Kolečkářovou, která vystoupila před ním - pozn. red.) Ta s tou loop machine...

A slyšel jste i Public Relations, kteří vystupovali také před vámi?
Slyšel, ti hrají pěkně tvrdě! Jestlipak tak i vypadají? (MPK strávil jejich koncert jiným rozhovorem ve své šatně, kam jen doléhala hudba - pozn. red.)

Ne, nevypadají kdovíjak extrémně.
Včera jsme hráli na festivalu v Rakousku, tam bylo dvacet tisíc lidí, bavilo mě to tam... A tam byl týpek, který si říká Cro...a ten má celou dobu na sobě masku pandy, takže mu nevidíte do obličeje... Ale já ten jeho obličej v zákulisí viděl! (smích) Máte v České republice také nějaké kapely, co hrají v maskách?

Máme, například Dymytry. Metalová kapela...
Aha, a zpívají česky?

Zpívají česky, ale teď nově vydali i něco málo v angličtině pro zahraničí.
(podívá se na fotku kapely na displeji mobilního telefonu) Wow! A hrají tedy normálně metal, nebo k tomu přidávají i nějakou divadelní složku, když nosí ty masky?

Hrají metal. Říkají tomu svému stylu psy-core.
Jojo. Když jsem byl v teenagerském věku, poslouchal jsem Metalliku, Pearl Jam, Soundgarden, to byly moje oblíbené kapely...měl jsem jejich trička, videa, všechno možné.

Hrál jste na velkých stadionech, hrajete obvykle ve větších prostorách. Jak se vám líbí tohle místo? Je menší...
Být na turné je velké dobrodružství, nikdy nevíte, co se bude všechno dít... Včera jsme byli v Rakousku, před 20.000 lidmi...ti všichni nepřišli jen na můj koncert, ale prostě na celý festival. Ale líbí se mi tu, na internetu to vypadalo jako klub. Loni jsem dělal klubové turné, protože jsem chtěl hrát v klubových prostorách, pro menší publikum.

Tohle je open-air...
Ano. Jsem rád, že je to skoro jako stan, protože člověk nikdy neví, jaké bude počasí. Takhle je to lepší. Před dvěma dny jsme hráli v Berlíně a od první písničky až do půlky koncertu pršelo. Dva tisíce lidí pod námi, a všichni byli totálně promočení, ale vytrvali. Řekněme, že když spolu projdete něčím nepříjemným, sblíží vás to. A my jsme to tak cítili.

Víckrát jste veřejně hovořil o tom, že jste měl sebevražedné myšlenky. Je toto období dnes už definitivně pryč?
Ano, naprosto. To bylo období na konci 90. let, velmi těžké období, které trvalo asi tři měsíce až půl roku. Nebral jsem drogy ani jsem se neopíjel nebo něco takového, ale ztratil jsem naději. A když ztratíte naději, to je velmi zlé. Ale je to už osmnáct let. Dostal jsem se z toho díky tomu, že jsem navštěvoval psychoterapeuta, každý týden, pomohl mi ujasnit si některé věci. Udělali jsme něco jako reset...jako když máte v počítači příliš mnoho virů, musíte ho vyčistit. A další věc, která mi velmi pomohla, byla víra. Četl jsem Bibli, začal jsem se modlit, začal jsem chodit do kostela. Chtěl jsem najít opravdový smysl života. Kdo jsem? Kdo je Bůh? Proč je ve světě tolik utrpení a nespravedlnosti? Co je mým opravdovým posláním? Udělal jsem si čas na to, abych zjistil odpovědi na tyto otázky, ale dialog s Bohem se opravdu stal základem pro můj život. A pomohli mi samozřejmě také dobří kamarádi. Pro každého, kdo prochází něčím takovým, je důležité, aby našel lidi, kterým může důvěřovat. Odbornou pomoc...protože někdy jsou rodina a přátelé příliš blízcí lidé. To je důležité pro každého, kdo prochází něčím takovým, něčím tak těžkým, zlým. Přeju každému, kdo tím prochází, aby dokázal najít pomoc, najít někoho, kdo může "vidět za něj", protože v takové chvíli nevidíte jasně, potřebujete někoho, kdo vás povede, někoho, kdo vás bude pomyslně držet za ruku.

Možná byste díky této své zkušenosti byl schopen těmto lidem pomáhat?
Už mě to napadlo. Po této zkušenosti jsem přišel na několik věcí...ptal jsem se sám sebe, jak bych se mohl o svou zkušenost podělit, protože mně samotnému se z toho dostat podařilo. Ale nevím, nejsem terapeut, nejsem lékař. Ale někdy mohou pomoci právě lidé, kteří prošli tím samým.

Jaké písně jste si dnes pro své publikum připravil? A na jaké písně se vaše publikum těší? Na ty starší, nebo spíše novější?
Tak i tak. Loni jsem vystupoval v Praze, a všichni si zpívali i ty nové písničky, zrovna tak jako ty staré. To máte stejně, jako když já jdu na koncert Aerosmith nebo Bruce Springsteena. Chci slyšet staré písničky i to, co mají nového - prostě všechno. Takže se snažím udělat takový mix. Hrajeme tři nebo čtyři staré písničky, spoustu nových a možná ještě dva covery.

Dotazovali se: Ivana Bernáthová, Jan Pešek, Zuzana Žáková, Sylva Kaplanová, Lucie Hermína Muchová

Překlad z anglického originálu: Sylva Kaplanová

Foto: Jan Pešek, MF Dnes

* * * * * * * * * * 

Michael Patrick Kelly: Requiem habe ich für alle Künstler geschrieben, die zu früh gestorben sind 

Am 19. August ist Michael Patrick Kelly beim Happy Faces Festival bei Turnov aufgetreten. Er ist uns als Frontman der Kelly Family bekannt. Heute ist er aber ein erfolgreicher Solokünstler, der in seiner Musik Pop, Rock, Folk und manchmal auch andere Einflüsse verbindet. Neulich hat er ein neues Album „iD“ veröffentlicht. Er hat er auch dem tschechischen Publikum die meisten Lieder  aus diesem Album vorgestellt. Vor dem Konzert hat er einigen tschechischen Medien ein Interview gegeben, in dem er nicht nur über das Album, seine Lieder und Inspirierung zu den Texten spricht. Im Dezember dieses Jahres feiert er seinen 40. Geburtstag.

 

Wie werden Sie genannt und was bevorzugen Sie? Patrick? Michael? Paddy?
Paddy ist mein Nickname und meine Familie und Freunde nennen mich immer noch Paddy. Michael Patrick, das ist ziemlich lang.

Wie gefällt es Ihnen hier im sogenannten Böhmischen Paradies? Es ist auch ein geistlicher Ort...
Wirklich? Ehrlich gesagt, ich bin hier nur durchgefahren. Aber ich möchte gerne mehr wissen...?

Es ist ein gebirgiges Gebiet mit vielen Burgen, Kirchen...es würde Ihnen gefallen...
So, ich sollte mir vielleicht mehr Zeit dafür machen!

Ja, es ist ein von unseren schönsten Gebieten. Berge, Burgen, Kirchen, Wälder...so was wie ein Nationalpark, aber bewohnt. Und Prag? Was wollten Sie in Prag sehen?
Ich mag Prag. Ich war dort vor vielen Jahren. Es gibt dort zum Beispiel der Karmelitenkloster und das Prager Jesulein. Das Jesulein ist sehr im Folklorstil. Heute hatte ich aber keine Zeit dafür. Wir spielen vier Konzerte - in Österreich, in Deutschland, hier...also ging es nicht. Aber morgen, bevor wir abfahren, besichtigen wir alle die Kirchentürme... Prag nennt man "die Stadt der hundert Türme", sage ich es richtig?

Ja, genau. Sie haben eine neue Platte veröffentlicht, iD. Auf dieser Platte gibt es ein Duett mit dem weltbekannten Reggae-Sänger Gentleman. Wie ist es zu dieser Zusammenarbeit gekommen und wie war es?
Ich habe an einer TV Show teilgenommen, an der verschiedene Musiker mitgearbeitet haben. Einer von ihnen war Gentleman. So haben wir uns kennen gelernt und sehr schnell haben wir festgestellt, dass wir uns sehr gut verstehen. Ein sehr cooler Typ. Wir haben uns also gut verstanden, wir hatten die ganze Zeit Kontakt per WhatsApp, wir haben beide ein Konzert des Anderen besucht... Und in der Zeit habe ich an meiner neuen CD gearbeitet, und habe vorgeschlagen – was hältst du davon, dass wir einen Song zusammen machen? Und ich bin froh, dass er mit mir beim Song iD mitgesungen hat.
Die Platte haben wir in London aufgenommen. Wir haben dort insgesamt fünf oder sechs Monate verbracht. Wir haben zum Beispiel in einem Studio in Soho gearbeitet, wo auch David Bowie eine seiner Platte aufgenommen hat, oder in einem Studio in Camden, wo Jimmy Hogarth arbeitet. Der hat für solche Künstler als Sia, James Bay oder James Morrison Alben produziert, er hat auch mit Amy Winehouse mitgearbeitet. Camden, das war einfach ihr Ort, ihr Raum. Überall in den Clubs, wo sie gesungen hat, sind ihre Graffiti-Portraits zu finden. Und ich habe das Lied Requiem geschrieben. Es ist ein Song für alle, die zu früh gestorben sind – in der letzten Zeit zum Beispiel Chester Bennington, Chris Cornell...aus der früheren Zeit Jimi Hendrix, Janis Joplin...

"Club 27"...
Ja, genau. Und ich habe nachgedacht und nachgedacht, was da los ist... Es muss im Rock'n'Roll so eine "dark soul" geben, die uns diese wunderbare Leute, diese Talente, diese empfindliche Seelen stiehlt... Es hat mich so betroffen, dass ich dieses Lied geschrieben habe. Für Amy, für Kurt, für Jeff Buckley, für Whitney Houston (im Text gibt es Anspielungen an einige von diesen Künstlern und wie sie gestorben sind – Selbstmord durch Erschießung, Ertrinkung im Fluss – Anm.), für alle diesen wunderbaren Leute... In den Neunziger Jahren haben wir mit meinen Geschwistern einen großen Erfolg erlebt – und ich bin durch eine tiefe Krise gegangen. Es war dunkel wie im Tunel. Gott sei Dank habe ich aber die Kurve gekriegt. So fühle ich eine bestimmte Solidarität mit manchen Künstlern, die sich fühlen, als ob sie im Tunnel wären, und sehen keine Licht am Ende. Und mein Motto ist – make Rock'N'Roll great again! Also – das Gute nehmen und die Scheiße wegschmeißen. In Rockmusik sind ja Drogen usw. nicht das Wichtigste, das Essentielle. Aber es steckt was Tolles im Rock'N'Roll: die Freiheit, die Möglichkeit abzurocken, sich selbst zu sein. Und diesen Spirit der Rockmusik mag ich. Deshalb sage ich: Make Rock'N'Roll great again!

Bleiben wir jetzt noch bei den Texten. Wie schreiben Sie Ihre Songs? Die Texte spiegeln ihr Leben wider...
Chris Martin von Coldplay hat mal gesagt – die Songs kommen nicht aus uns, sie kommen zu uns. Und ich glaube auch, dass wir sie uns einfach aufnehmen. Klar, man muss Talent und irgendwie eine Fertigkeit besitzen, um sie aufzunehmen, zu kreieren. Aber die meiste Inspiration, hören Sie es in dem Wort, In-spiration, kommt einfach zu uns, kommt nicht aus uns. Ich will eines sagen – wir Künstler sind keine Götter, sind einfach nur Leute, sind Aufnehmer, und diese Inspiration kommt dadurch, dass wir Leuten begegnen, verschiedene Plätze sehen, im Leben Erfahrungen sammeln, positive und negative... Und einige Künstler haben eine spirituelle Dimension ihrer Musik, zum Beispiel U2, Bruce Springsteen, Bob Dylan – alle diesen Künstler haben Lieder, in denen man ihre an Gott gerichteten Worte hören kann. iD ist ein Album über die Identität. Wer bin ich, wer bist du, wer sind wir? Diese drei große Fragen. Und man kann natürlich sagen zum Beispiel, der Beruf steht für die Identität...ich bin Journalist, ich bin Musiker, ich bin Taxifahrer, ich bin Arzt...aber zum Beispiel das, wie man liebt...wie eine Mutter sein Kind liebt...wie ein Mann seine Frau liebt...das sagt viel über ihre/seine Identität aus. Man sagt – sag mir, wer deine Freunde sind, und ich sage dir, wer du bist. Wenn ich deine Freunde kennen lerne, es gibt mir eine bestimmte Vorstellung, wer du bist. Und zum Beispiel auch das, wie ein Mensch stirbt. Was er sagt, bevor er geht. Und das spiegelt sich in dem Lied Last Words wider. Der Text von Last Words ist aus letzten Worten verschiedenen berühmten Leuten zusammengestellt, wie zum Beispiel Steve Jobs, Frank Sinatra, James Dean... Alle diesen Worte sind nicht von mir, ich habe sie nur zusammengestellt – weil sie mir viel darüber sagen, wer der Mensch war. Zum Beispiel Steve Jobs. Seine Schwester hat für New York Times erzählt, dass er auf dem Sterbebett von seiner Familie umgeben gewesen war – sie waren gekommen, um Abschied zu nehmen. Und er hatte über ihre Köpfe geguckt...und davon, was er gesehen hatte, sagte er dreimal – oh wow, oh wow, oh wow. Und dann ist er gestorben. So, das ist der Song Last Words. How Do You Love ist ein Lied, das die Frage stellt, wie man liebt. Das sagt über ihn aus, wie er ist. Sag mir, wie du liebst, und ich sage dir, wer du bist. Friends R Family ist ein Lied über meine Freunde. Über die Familie, die aus Freunden besteht. Freunde wählt man sich aus, Familie nicht. Aber deine Freunde sagen viel davon aus, wer du bist. Also auf dem Album iD geht es um die Identität, und ich gebe zu, dass ich mehr Fragen stelle, als ich Antworten biete.

Warum haben Sie die Platte mit der Abkürzung iD benannt?
iD ist einfach die Abkürzung für Identität, und wir leben in der Zeit, wenn jeder ein iPhone, ein iPad hat, alles I, I, I, me, me, me, ich, ich, ich...also, iD bedeutet die Identität, aber auch die Abkürzung für "in development", "in der Entwicklung", weil ich denke, dass jeder Mensch sich ständig entwickelt, seine Entwicklung endet während seines ganzen Lebens nicht, man entwickelt sich zum Besseren oder zum Schlechteren. Und iD klingt cool. Es klingt cooler als "identity".

Ist es vielleicht auch mit Freund und seinem Begriff ID verbunden?
Nein, ich bin nicht so tief in die Psychologie reingegangen. Aber ich denke, dass das menschliche Wesen ein Mysterium ist. Biologisch genommen sind Sie ein Mensch...zum Beispiel ein Mann, ein weißer Mann, tschechischer Nationalität, Sie sind was von Beruf...aber ich weiß über Sie so viele Sachen nicht, und ich erfahre nie hundert Prozent dieser Sachen, weil das menschliche Wesen...ist einfach ein Mysterium. Mich faszinieren drei Sachen...der Mensch, die Natur und Gott. Das sind drei Faszinationen meines Lebens. Diese Platte ist vor allem über den Mensch. Es gibt zwei Lieder, die eher spirituell sind. Aber wenn ich an der Platte gearbeitet habe...ich war damals in London, in der Zeit, wann Trump zum Präsidenten gewählt war. Und ich bin auch amerikanischer Staatsbürger, ich habe einen amerikanischen und einen irischen Pass. Also, die politische Identität von Amerika in der Beziehung zu der Welt hat sich ziemlich geändert. Ich habe auch mal am Morgen im Studio die Zeitung geöffnet... Brexit. Das wird die Identität der Europa auch verändern. Auf diesem Album geht es eher um die persönliche menschliche Sachen, aber momentan verändert sich auch eine bestimmte politische Identität. Die Deutschen haben ein gutes Wort dafür, Zeitgeist. Die Frage der Identität ist sehr wichtig, auch zum Beispiel über das Thema der vielen Flüchtlingen, die jetzt nach Europa kommen. Die Leute denken über ihre Werten nach, wer sind wir, wer seid ihr, dieses funktioniert, dieses funktioniert nicht... Also, die Platte ist auch so eine Dokumentierung meiner Reflexion über das Thema, was Identität ist, und es steckt auch ein bisschen Zeitgeist drin.

Wie wollen Sie Ihren kommenden vierzigsten Geburtstag feiern? Was planen Sie? Eine große Party, oder zum Beispiel eine neue Platte?
Eine große Party! (lach) Nein, ich bin für diesen Alter wirklich dankbar. Zusammen mit meiner Frau werden wir bald achtzig. Also feiern wir unseren "achtzigsten" Geburtstag. Mit der Familie, mit den Freunden. Nicht Größes für die Öffentlichkeit, eher private Sache... Für mich ist es jetzt wie "golden age", ein goldener Zeitalter. Wirklich. Als ich zwanzig war, wollte ich die Welt verändern, als ich dreißig war, wollte ich die halbe Welt verändern, und jetzt, mit vierzig, will ich vor allem mich selbst zum Besseren verändern. Ich habe das umgekehrt. Mit meinen Zwanzigern habe ich eine tiefe Krise durchgemacht. Depression, Selbstmordgedanken... Schrecklich. Also habe ich die Lebensmittekrise mit zwanzig erlebt, und jetzt mit vierzig läuft es an allen Fronten gut für mich. Privatleben, Berufsleben, Gesundheit...ich fühle mich wirklich gesegnet. Also, den vierzigsten Geburtstag feiere ich wirklich. (lach)

Kommen auch ihre Geschwister zu der Party?
Ja, einige schon. Es wird eine Party mit Familie und Freunden sein.

Und...werdet ihr auch vielleicht zusammen singen?
Vielleicht schon. Nach ein paar Drinks (lach)

Weil es was Schönes war, als ihr zusammen gesungen habt, als Familie.
Ja, das ist etwas Einzigartiges, wenn Geschwister zusammen singen. Vor vielen Jahren war ich beim Konzert von Bruce Springsteen, wir waren im Backstage, wir haben den Boss persönlich kennen gelernt, wir haben einen Song zusammen gesungen, und er hat gesagt - wow, es hat wirklich was drauf, wenn Geschwister zusammen singen, wie es klingt, es ist einzigartig... Es hat ihm wirklich gefallen.

Wie war das Leben vom Mädchenschwarm Paddy Kelly vor zwanzig Jahren? Keine Privatsphäre, kreischende Fans überall... Wie war das? Und konnte man davor irgendwohin verstecken?
Ich habe gute und auch schlechte Erinnerungen auf diese Zeit. Einserseits, die Musik, das Reisen, die großen Konzerte – das war phantastisch. Es gab aber auch eine hohe Druck auf uns – die Leute hatten Erwartungen, eine neue Platte, mehr Hits... Aber es war toll. Man konnte bei Pavarotti & Friends teilnehmen, man durfte dort Eric Clapton und Elton John backstage treffen... Wunderbare Erlebnisse. Aber die andere Seite des Ruhms, die war echt hart. So was wie heute zum Beispiel bei Justin Bieber. Ich konnte gar nirgendwohin alleine gehen, nur mit den Bodyguards, und ich hatte sehr wenig Privatleben. Gott sei Dank gab es damals keine Smartphones. Heute wird jeder zum Paparazzi (lach) Damals gab es nur Kerle mit großem Zoom. Aber ich war ein Teil der Familie, also, das war eine andere Situation, ich war vielleicht ein bisschen mehr beschützt als die Solokünstler. Den Druck war auf die ganze Gruppe verteilt, nicht nur an einen Menschen.
Und hier in der Tschechischen Republik haben wir phantastische Konzerte erlebt. Wir haben zum Beispiel in Ostrava gespielt, zwei Konzerte in zwei Tagen... Aber dort hatte jemand mit einer Bombe gedroht, also die sechzehn tausend Leute mussten raus, die Polizei hat Hunde eingesetzt, dann haben sie festgestellt, alles sei in Ordnung, Leute sind wieder reingeströmt... Ja, und ihr hattet eine Moderatorin, die hat immer gesagt, Everything's gonna be alright...

Ja, Tereza Pergnerova.
Jaja.

Ist das alles auch vielleicht der Grund, warum Sie nicht wollten, bei dem Comeback der Kelly Family dabei zu sein? Kreischende Weiber, keine Privatsphäre...
Es gab verschiedene Gründe. Als meine Geschwister begonnen hatten, den Comeback vorzubereiten, habe ich ihnen gesagt – ich wäre froh, wenn alle teilnehmen würden. Wenn man einen Comeback einer Band macht, bedeutet es für mich, dass alle Mitglieder teilnehmen sollten. Ungefähr ein halbes Jahr vorher hat Maite gemeint, vielleicht ja, auch wenn ich in der Zeit nein sagte. Und dann hat sie auch nein gesagt...und ich habe gemeint, Maite nicht, dann ich auch nicht... Das ist ein Grund. Und ein anderer Grund...die Zeit. Früher waren Projekte mit meiner Familie Priorität. Jetzt sind meine eigenen Projekte Priorität. Ich habe gesagt – wenn das alles ein Jahr später wäre, dann könnte ich es irgendwie organisieren, aber mir ist klar, dass die ganze Welt sich nicht um mich drehen kann. Ich wünsche ihnen alles beste, es ist erfolgreich, Leute mögen die alten Songs und alle haben Spaß. Ich mache jetzt mein Ding, und wer weiß, vielleicht koordinieren wir eines Tages alle Termine – und machen ein Konzert in Prag (lach) Für euch alle...

Kennen Sie einige tschechischen Bands? Und wie haben Ihnen andere Konzerte hier beim Festival gefallen?
Ehrlich gesagt kenne ich eigentlich keine... Aber ich kenne Die Happy...

Ja, mit Marta Jandova als Frontfrau.
Ja, genau. Und die junge Frau, die heute gesungen hat, war bei "Tschechien und Slowakei sucht den SuperStar" erfolgreich... Die mit der Loop Machine. (Alzbeta Koleckarova)

Und haben Sie auch die Band Public Relations gehört, die vor Ihnen auch gespielt hat?
Ja, die klingen ziemlich heavy! Sehen sie auch so aus? (MPK hat ihr Konzert backstage bei einem anderen Interview verbracht, er hat nur die Musik von der Bühne gehört – Anm.)

Nein, die sehen nicht irgendwie "extrem" aus.
Gester haben wir bei einem Festival in Österreich, dort waren 20.000 Leute, es hat mir Spaß gemacht... Und dort war ein Typ, Cro nennt er sich...und der trägt die ganze Zeit auf der Bühne eine Panda-Maske, also kann niemand sein Gesicht sehen... Aber ich habe sein Gesicht backstage gesehen! (lach) Habt ihr bei euch in Tschechien auch Bands, die auf der Bühne Masken tragen?

Ja, zum Beispiel Dymytry. Die spielen Metall...
Ja, und singen die auf Tschechisch?

Ja, auf Tschechisch, aber jetzt haben sie auch was auf Englisch gemacht, für Ausland.
(er sieht sich ein Foto auf dem Display eines Handys an) Wow! Und spielen sie also ganz seriös Metall, oder tun sie auch Comedy dazu? Wenn sie die Masken tragen?

Nein, sie spielen einfach Metall. Sie nennen ihren Stil Psy-Core.
Ja. Als ich Teenie war, habe ich Metallica, Pearl Jam oder Soundgarden gehört, das waren meine Lieblingsbands... Ich hatte T-Shirts von ihnen, Videos, alles Mögliche.

Sie haben auf großen Fußballstadien gespielt, auch jetzt spielen Sie eher in größeren Räumen. Wie gefällt es Ihnen dieser Ort? Alles ist da kleiner...
Auf Tour zu sein ist ein großes Abenteuer, man weiß nie, was alles kommt... Gestern waren wir in Österreich, wir haben vor 20.000 Leuten gespielt...die sind nicht nur in mein Konzert gekommen, sondern auch zu ganzem Festival. Aber es gefällt mir da. Im Internet hat es als ein Club ausgesehen. Letztes Jahr habe ich eine Club-Tour gemacht, weil ich in Clubs spielen wollte...

Das da ist ein Open-Air...
Ja. Ich bin froh, dass es fast wie ein Zelt ist, man weiß nie, wie das Wetter ist. So ist es besser. Vor zwei Tagen haben wir bei Berlin gespielt und ab dem ersten Song bis in die Hälfte des Konzerts hat es geregnet. Zwei Tausend Leute sind gekommen – alle total nass, aber sie sind geblieben. Wenn man etwas Unangenehmes zusammen durchmacht, schweißt es zusammen. Und so haben wir das gefühlt.

Sie haben mehrmals über Ihre Krise und Selbstmordgedanken gesprochen. Ist diese Phase schon definitiv vorbei?
Ja, definitiv. Das war eine Zeit am Ende der 90er, eine sehr schwere Zeit, die drei bis sechs Monate gedauert hat. Ich habe keine Drogen genommen oder Alkohol getrunken und so was, aber ich habe die Hoffnung verloren. Und wenn man Hoffnung verliert, ist es sehr schlimm. Aber das war vor 18 Jahren. Ich habe diese Phase mit Hilfe eines Therapeuten überwunden, jede Woche habe ich ihn besucht. Er hat mir geholfen, sich manche Sachen zu ordnen. Wir haben so was wie einen Restart gemacht...ähnlich wie...wenn man im Computer zu viele Viren hat, muss man ihn "reinigen". Und weiter hat mir auch der Glaube sehr geholfen. Ich habe die Bibel gelesen, ich habe begonnen zu beten, in die Kirche zu gehen... Ich wollte den wirklichen Sinn des Lebens finden. Wer bin ich? Wer ist Gott? Warum gibt es in der Welt so viel Leiden und Ungerechtigkeit? Was ist meine wirkliche Berufung? Ich habe mir Zeit genommen, Antworte auf diese Fragen zu finden, aber der Dialog mit Gott wurde zum Fundament meines Lebens. Und auch echte Freunde haben mir natürlich auch geholfen. Für jeden Menschen, der so was durchmacht, ist wichtig, Leute zu finden, denen er vertrauen kann. Eine fachliche, ärztliche Hilfe...weil Familie und Freunde manchmal zu nahe stehen. Dieses ist wichtig für jeden Menschen, der so etwas durchmacht, etwas so Schweres, so Schlimmes. Ich wünsche allen, die in so eine Situation geraten, dass sie Hilfe finden können. Dass sie jemanden finden können, der "für sie sehen kann", weil man in solcher Zeit nicht klar sehen kann. Man braucht jemanden, der Sie führt, der imaginär Ihre Hand halten kann.

Vielleicht könnten Sie dank dieser Erfahrung Leuten helfen, die so was erleben?
Es ist mir schon eingefallen. Nach dieser Erfahrung sind mir ein paar Sachen eingefallen...ich habe mich selbst gefragt, wie ich meine Erfahrung mit den Leuten teilen konnte, weil ich selbst gerettet wurde. Aber ich weiß nicht, ich bin kein Therapeut, kein Arzt. Aber manchmal können gerade diejenigen helfen, die das Gleiche durchgemacht haben.

Welche Songs haben Sie sich heute für Ihr Publikum vorbereitet? Und auf welche Songs freut sich Ihr Publikum? Auf die älteren, oder eher auf die neueren?
Beides. Letztes Jahr bin ich in Prag aufgetreten, und alle haben auch die neuen Lieder gesungen, so wie die älteren. Wenn ich zum Beispiel ins Konzert von Aerosmith oder Bruce Springsteen gehe, will ich die alten Songs hören, aber auch das, was neu ist – einfach alles. Also versuche ich auch, so einen Mix zu machen. Wir spielen drei oder vier ältere Lieder, viele neuen und dann vielleicht noch zwei Cover-Versionen.

Fragen gestellt von: Ivana Bernáthová, Jan Pešek, Zuzana Žáková, Sylva Kaplanová, Lucie Hermína Muchová

Übersetzung ins Deutsche: Sylva Kaplanová

Foto: Jan Pešek, MF Dnes