Nyckelharpa – dědictví středověkého severu

V dnešním článku o neobvyklých hudebních nástrojích se přidržíme, tak jako v článku minulém, středověké tématiky. Opustíme však raně středověkou Anglii a vydáme se na sever, do odlehlé a chladné Skandinávie, která dala vzniknout jednomu z nejzajímavějších severských nástrojů vůbec – nyckelharpě.

Nyckelharpa je smyčcový hudební nástroj s klapkami (tzv. nyclar), které dokáží po stisknutí zkrátit strunu na požadovanou tónovou výšku. Zvuk vytváří rezonanční struny, které jsou umístěny pod strunami hracími, na něž se hraje smyčcem. Při hraní je možné ji pověsit přes krk na břicho (podobně jako kytaru). Ve Švédsku, odkud původně pochází, je dodnes uznávaným nástrojem, který se stal neoddělitelnou součástí kulturní historie země.

Trable s překladem

Stejně jako u mnoha jiných nástrojů, i zde vyvstává otázka, lze-li název nástroje přeložit z původní formy švédštiny, popř. zda náhodou neodkazoval i na jiný instrument v dřívějších dobách. První otázku lze zodpovědět poměrně jednoduše: Název není možné přeložit (přinejmenším v češtině doslovný překlad neexistuje), jedná se o složeninu slov „nyckel“ (klíč) a „harpa.“ Tím se dostáváme ke druhému problému, co vlastně toto slovo původně označovalo. V minulém století se snad toto slovo ještě používalo pro housle či kytaru, obecně tedy pro strunné nástroje. Tomu nasvědčuje i dřívější název „NyckelGiga“ nebo „Ncykelspel“ („Giga“ označuje strunné nástroje, „spel“ pak sloveso „hrát“). Tyto názvy však dnes z jazyka téměř vymizely (snad i proto, že jsou výslovnostně mnohem náročnější).

Ještě trocha historie…

První písemné zmínky o nyckelharpě pocházejí zřejmě až z 16. století (ze dvou německých slovníků, vydanými mezi lety 1529 – 1630), avšak starší jsou dochovaná zobrazení z církevního umění (např. v kostele Källunge, který se nachází na ostrově Gotland, jedné ze švédských provincií) v podobě rytin a maleb. Existují dokonce ještě starší zmínky o nástroji, na jejichž základě by se mohl instrument užívat již v 10. století – tím ale vyvstávají další otázky, zda např. nedošlo k záměně nyckelharpy a niněry, (obě se velmi podobají) nebo zda jde vůbec o nástroj evropského původu. První důvěryhodné zobrazení pochází až z 18. století. Za nejstarší dochovaný exemplář se pak považuje tzv. Moraharpan, kde je uveden rok výroby 1526, odborníci se ale i přesto domnívají, že vznikla minimálně o sto padesát let později.

Nyckelharpa v lidové kultuře

V 16. století se ve velkém měřítku objevuje v Upplandu (na východním pobřeží Švédska), odkud se později šířila dále, do oblasti Halarny a Hälsingland. O dvě století později se stala populární i v oblasti hlavního města, kde jeho výskyt zaznamenal bard C. M. Bellman. Tradičním nástrojem však zůstala pouze v okolí Upplandu, a to až do poloviny dvacátého století.  V této době však její popularita velmi upadala a nástroj téměř vymizel, opětovný zájem o lidovou hudbu a kulturu v 60. a 70. letech však umožnil její „vzkříšení.“

Z technického hlediska prošla nyckelharpa několika proměnami: v 17. století začaly být přidávány rezonanční struny, postupně docházelo k úpravě techniky hry a ve druhé polovině dvacátého století pak byl definitivně převzat chromatický systém, vynalezený A. Bohlinem (1877 – 1949). Moderní nyckleharpy mají proto 16 strun (3 melodické, 1 drónovou a 12 rezonančních), společně s 37 klapkami po bocích, kterými lze dosáhnout požadovaného tónu. Ty obvykle hudebník ovládá levou rukou, zatímco pravou hraje pomocí smyčce na struny.

Dnes je nyckelharpa národním nástrojem Švédska, kde v říjnu dokonce slaví Mezinárodní dny Nyckelharpy (letos připadly oslavy na 2. – 5. října). Spatřit ji však můžete i na poštovních známkách nebo padesátikorunové bankovce. I to svědčí o jejím opětovném rozšíření -  počet hudebníků se jen ve Švédsku pohybuje okolo 10 000, za což se zásluhy připisují především Ericu Sahlströmovi (1912 – 1986), jednomu z nejslavnějších folkových hudebníků vůbec.