Pink Floyd speciál - část druhá: Odvrácená strana úspěchu

Když jsme na konci našeho minulého textu opoušteli britskou rockovou kapelu Pink Floyd, stála zrovna čtveřice před dveřmi do období svého největšího úspěchu. Čekalo je natáčení těch nejúspěšnějších alb. Doba, které dominovala tvorba Rogera Waterse. Je to doba, ve které se z pojmu Pink Floyd stala ve světě hudby opravdová legenda. Pojďme se tedy podívat na to, jaká úskalí obnášela zlatá éra lemovaná alby jako Dark Side of the Moon, Animals nebo Wall.

Když se řekne Pink Floyd, tak si většina i těch neznalých posluchačů vybaví minimálně ohromně populární album The Wall, po našem Zeď, které ovšem završilo šestileté období hojnosti. Toto období začalo na přelomu roku 1972 a 73, kdy začaly práce na osmém studiovém albu The Dark Side of the Moon, které se dá směle označit a dost možná to nejlepší, co kapela vytvořila. I laik na tomto albu najde kromě progresivně laděného rocku bezpočet různých filosofických témat, motiv boje s časem nebo mamonem, a především výbornou hudbu. Tu a tam se ke Gilmourovu zpěvu přidává i Richard Wright, o hudbu se postaral Gilmour společně s Watersem, a jen těžko se dá vyzdvihnout jedna skladba nad ostatní. I tak bych ale rád zmínil alespoň The Great Gig in the Sky, které se váže historka. Vokalistka Clare Torry byla požádána o zpěv právě v této písni, ale byla jí dána volná ruka.  Richard Wright se nechal slyšet, že jí řekli pouze jedno: „Mysli na smrt a hrůzy. Ona to pak taky udělala. A výsledkem je ten úžasný vokál.“ Důkazem kvalit tohoto alba je i fakt, že se jedná o druhé, podle jiných zdrojů třetí, nejlíp prodávané album vůbec.

Navázat na takový, nejen komerční, úspěch nemohlo být pro kapelu vůbec jednoduché. Kapelou zmítaly osobní problémy jednotlivých členů, nikdo si nebyl příliš jistý, jaký koncept pro další album zvolit. Úspěch posledního alba byl prostě příliš silný a přehlušil jakoukoliv další tvůrčí schopnost. Postupem se z oné tvůrčí deprese začalo líhnout nové album, tentokrát prakticky celé pod taktovkou Rogera Waterse. Wish You Were Here (1975) se do hudební historie zapsalo hlavně notoricky známou titulní skladbou, ale rozhodně to není to jediné, co může album nabídnout. Shine on You Crazy Diamond je epická skladba věnovaná Sydu Barrettovi, po kterém se Watersovi při skládání zastesklo. Navíc se k této skladbě traduje i příznačná historka. Kapela právě ve studiu pracovala na finální podobně tohoto dvoudílného opusu, když v tom se ve studio objevila neznámá postava s oholenou hlavou, obočím a s mírnou nadváhou. Po nějaké době v něm členové kapely rozpoznali Syda Barretta, který objevil odnikud a stejně nečekaně pak opět odešel, aniž by s někým z kapely souvisleji mluvil.

Kulaté číslo deset si zamluvilo albu Animals z roku 1977. Koncept alba opět pochází od Rogera Waterse, který napsal všechny skladby vyjma Dogs úplně sám. Inspirací mu byla Farma zvířat britského spisovatele George Orwella, jejíž filmová je do dnes některými revivalovými kapelami promítána při hraní skladeb z toho alba. Příklad za všechny může být například brněnská kapela Distant Bells. Nicméně ani tomuto albu se nepodařilo dosáhnout, navzdory celkovému úspěchu, velikosti The Dark Side of the Moon.

Tuto velikost se podařilo překonat teprve v roce 1979, kdy třicátého listopadu vyšlo patrně nejslavnější album kapely Pink Floyd – The Wall. Samotná tvorba zůstala, až na čtyři skladby, čistě v rukou Waterse a v případě zmíněné čtveřice je stejně hlavní autorem právě on. The Wall se dá považovat jako Watersovo největší životní dílo, které například ve Spojených státech vévodilo žebříčkům po dlouhých patnáct týdnů. Nicméně jeho tvorba nebyla ani zdaleka jednoduchá především kvůli vleklým sporům kapely s klávesistou Richardem Wrightem, které přerostly v jeho tichý odchod z kapely.

Navzdory tomu se opravdu jedná o jedno z nejznámějších a nejpopulárnějších alb, které přesahují nejen tvorbu Pink Floyd, ale patrně i žánr rocku jako takového. Důkazem by mohlo být natočení hraného-animovaného filmu podle Watersova alba, který měl premiéru tři roky po uvedení alba, tudíž v roce 1982. Podobně jako samotné album, i film si vysloužil velice kladné přijetí a pomohl ještě víc prohloubit něco, co by se dalo nazvat jako Kult uctívačů Zdi. Notoricky známá Another Brick in the Wall, pochmurné Goodbye Blue Sky, dokonalé Comfortably Numb a šílenstvím nasáknuté The Trial. Albu se musí nechat jeho různorodost, která jím prostupuje od začátku až do konce a dělá z jeho poslechu nezapomenutelný zážitek.

Po úspěchu alba se kapela chystala vrhnout na další tvorbu, ale to už se naplno rozhořely spory mezi Gilmourem a Watersem, které jen následovaly předchozí neshody s Richardem Wrightem. Album The Final Cut (1983) je opět z devětadevadesáti procent prací Rogera Waterse, který Gilmoura kritizoval za jeho laxní přístup k věci. Těžko říct, jestli byl tenkrát dostatek prostoru pro dvě tvůrčí osobnosti uvnitř kapely, když většinu práce odváděl Waters bez cizí pomoci. Gilmour sice později přiznal, že byl v tvé době možná až příliš líný, ale na výsledku se nic nezměnilo. Album bylo přijato kritiky jako naprosto jedinečný hudební skvost, některými dokonce označováno jako Watersovo sólové album.

Gilmourova éra

David Gilmour se nicméně nenechal odradit a svoji tvůrčí snahu investoval do svého, tehdy už druhého, sólového alba, které vyšlo v roce 1984. Vůbec je celý přelom osmdesátých let věnován především sólovým albům Gilmoura a Waterse, jako by jeden druhému chtěli dokázat, že to zvládnou sami, bez pomoci a nutnosti se zajímat o toho druhého. Podobně jako Gilmour, i Waters vydal své sólové album The Pros And Cons Of Hitch Hiking, se kterým následně vyrazil na několik turné, jen aby v říjnu roku 1985 opustil kapelu. To se neobešlo bez určitých problémů, kterých zpětně Roger Waters lituje, jak je zmíněno v nedávno uveřejněném textu na serveru Rolling Stone. Šlo o soudní spor, ve kterém Waters zažaloval své bývalé kolegy kvůli dalšímu používání jména Pink Floyd. I přes to, že si se všemi ostatními členy, vyjma Barretta, ještě zahrál, odmítá být nadále považován za někoho, byť jen vzdáleně spojovaného s kapelou, a od blížícího se alba se hlasitě distancuje.

V roce 1986 se nicméně schází Nick Mason a David Gilmour na Gilmourově houseboatu, který sloužil kapele jako nahrávací studio, a pouštějí se do tvorby nového alba za přispěním několik dalších hudebníků – externistů. Okrajově se na albu podílel i Richard Wright, jehož návrat se pak naplno projevil na další práci. Nové album nazvané A Momentary Lapse of Reason (1987), si s sebou neslo nálepku nešťastné třináctky, prvního alba bez Rogera Waterse, a také smíšené přijetí ze strany hudebních kritiků. V prodejích nicméně Gilmourův počin překonal předchozí výborně přijaté album, které ještě vzniklo pod Watersovou taktovkou.

Kromě vydaného setu obsahujícího devět disků a nazvaného Shine On (1992), se kapele podařilo vydat ještě dvojalbum se záznamem koncertu Delicate Sound of Thunder (1988), které se může chlubit unikátem. Jedná se totiž o první rockové album, které bylo přehráno ve vesmíru. Kapela může za tuto možnost poděkovat ruským kosmonautům, kteří si s sebou vzali album v roce 1989 na vesmírnou stanici MIR.

Čtrnácté album pak na sebe nechalo čekat do roku 1994 a je výsledkem spolupráce Davida Gilmoura s Richardem Wrightem. The Division Bell je do značné míry vzpomínkovým albem, které místy navazovalo na úspěch The Dark Side of the Moon. Richard Wright zde dostal po dobrých dvaceti letech možnost postarat se o hlavní vokály, k tvorbě alba byl přizván i saxofonista Dick Parry, který s kapelou spolupracoval už v sedmdesátých letech. Za zmínku stojí i fakt, že s kapelou spolupracoval profesor Stephen Hawking, který podílel na skladbě Keep Talking, ve které je možnost slyšet jeho počítačem upravený hlas. Významnou měrou se na textech k albu podílela i Gilmourova budoucí manželka Polly Samson. Výsledkem pak bylo trochu smutné rozloučení s kapelou, o které na hudební scéně nebylo dvacet let prakticky slyšet. A to je škoda, protože i Division Bell obsahuje několik významných počinů z Pink Floydí tvorby, přičemž bych rád zmínil alespoň dva – High Hopes a Coming Back to Life. Navíc se dostalo jak ve Spojeném království, tak ve Spojených státech na špice hudebních žebříčků.

Endless River

Jak už bylo mockrát zmíněno, trvalo dvacet let, než se zbylí členové kapely rozhodli pro ještě jedno album. Gilmour dlouho vystupoval se svými sólovými alby spolu s Wrightem, stejně jako se věnoval sólové dráze i Waters. Dohromady je svedlo teprve úmrtí Richarda Wrighta v roce 2008. Na jeho počest se zbylí členové sešli a zahráli si společně skladby, které pomáhaly utvářet jejich životy. A právě na počest Richarda Wrighta se rozhodl David Gilmour s Nickem Masonem vydat ještě jedno poslední album, které je poskládané především z materiálu, který dvojice nahrála ještě s Wrightem při přípravě alba Division Bell před dvaceti lety. Má to být konec, definitivní rozloučení s kapelou, která ovlivnila bezpočet hudebníků, ukázala světu hudby, co znamená pojem progresivní rock, dokázala toho opravdu hodně, ale všechno jednou končí. Anebo má Nick Mason v plánu ještě jedno album ve spolupráci s Gilmourem? Kdo ví.

Zpět na předchozí část                                                                Pokračovat na recenzi Endless River