Rozhovor: Václav Noid Bárta: Divadlo je živý biotop

Václav Noid Bárta uspořádá ve dnech 28. a 29. 11. dva vánočně laděné koncerty na své domovské půdě - v Hudebním divadle Karlín. Letos sklízí úspěchy jako muzikant s kapelou i jako sólista právě zmíněného Hudebního divadla Karlín, kde působí ve velkých rolích muzikálů Jesus Christ Superstar, Carmen či nejnověji Bonnie&Clyde. Hudební divadlo Karlín letos premiérově hostovalo se svými umělci na festivalech s programem složených z nejznámějších písní z muzikálů, které se v tomto divadle uváděly; to vše v rámci oslav 10 let od znovuotevření HDK poškozeného povodněmi v roce 2002 - Deset let nad vodou. Václav Noid Bárta mezi těmito umělci nemohl chybět, a tak se publikum dočkalo písní z muzikálu Carmen či árie Ježíše - V zahradě Getsemanské. Rozhovor, který vznikl na festivalu Benátská! ve velmi uvolněné, přátelské atmosféře, byl součástí tohoto festivalového putování a zároveň se vztahoval ke koncertnímu provedení muzikálu Jesus Christ Superstar ve večerním programu prvního festivalového dne. Za uskutečnění tohoto rozhovoru děkujeme panu Jakubu Splavcovi.

 

Za chvíli jdeš na pódium s koncertní verzí muzikálu Jesus Christ Superstar...ta mísí současné obsazení z Hudebního divadla Karlín a první české obsazení, legendární, z 90. let, kdy se tento muzikál hrál v divadle Spirála...těšíš se? :-)

Těším se strašně, protože to bude poprvé, co budu na jevišti s Danem Bártou, se svým jmenovcem :-) To je pro mě samozřejmě obrovská čest. Už když jsem byl na zkoušce a viděl jsem, jak zvučí, zkouší...je to prostě strašnej bourák :-) Takže se opravdu těším, i když mám dnes menší roli – Piláta.

No ano, v karlínském nastudování jsi byl vybrán nejdříve pro roli Piláta, následně i pro roli Jidáše, po pěti letech v tomto muzikálu jsi určitým řízením osudu dostal příležitost i jako Ježíš... Jak jsi toto všechno prožíval?

Já jsem začínal zkoušet Piláta s tím, že jsem zároveň zkoušel i Robina Hooda v Divadle Kalich, a do toho přišla ještě nabídka hrát Jidáše...to bylo to léto zhruba před šesti rokama, kdy jsem zkoušel tři role zároveň. Což byl docela velkej masakr. Ale Pilát je o něco jednodušší...nemá tam tolik výstupů, je to výrazná role, ale není tak složitá na nazkoušení. Kdežto Jidáš...to je prakticky...skoro bych řekl, že je ještě i těžší než role Ježíše...má velké tónové změny v rámci rozsahu a celé představení Jesus Christ Superstar je dejme tomu z pohledu Jidáše, dalo by se říct. Takže titulní role je Ježíš, ale „hlavní“ role je Jidáš, řekl bych. Takže to bylo těžké. A když jsem si pak mohl zazpívat Getsemanes – po Kamilu Střihavkovi, což je hodně těžké – byla to obrovská výzva, ale strašně jsem se na to těšil a strašně rád to zpívám. Je to nádherná píseň, nejkrásnější ze všech muzikálů.

Když vedení HDK uvažovalo, koho obsadit do role Jidáše, padlo prý tvoje jméno a zároveň věta – „má toho teď sice hodně, ale dus ho, a on to dá“...:-) Tuto radu dostal prý umělecký šéf Pavel Polák, žel už si nepamatujeme od koho...

Fakt jo? „Dus ho, a on to dá“, jo? Ale to je docela zajímavá věc...takhle se na mě musí teda ;-) Nooo, aha, když o tom takhle zpětně přemýšlím, dostanu občas nějaký úkol, o kterém říkám, že ho nezvládnu, ale všichni říkají, né, musíš to dát, musíš to dát, musíš to dát...a já se pak nějak zakousnu a snažím se to zvládnout. Aha, musím se také zeptat ženy, jak to se mnou v tomhletom má...:-) Aha, všechno se mi teď začíná vyjasňovat :-) Nevím...když zkouším, je to vždy takový proces, během kterého mi to ze začátku vůbec nejde, mám z toho depky, a pak to jednoho dne udělá cvak a začnu se v tom cítit dobře a začnu si to užívat. Takhle to pokaždé je. Tak to má ale asi každý. 

Víme také, že jsi jako puberťák JCHS ve Spirále viděl...a že vlastně i díky tomu sedíš dnes právě tady a dáváš rozhovor... ;-) 

Ano, to je pravda. Byl jsem ve Spirále, když mi bylo čtrnáct let, myslím, že to bylo nějaké výroční představení, protože to byla slavnostní událost s rautem; pozval nás tam tenkrát moderátor Tobogánu Tomáš Sláma, to byl náš rodinný přítel. Byl to první muzikál, který jsem v životě viděl, a když tam přišel „ten Střihavka“ a začal zpívat na té plošině Getsemanes...já si říkal – to je nádherný, panebože, já chci tohle dělat...já jsem chtěl předtím dělat nějaké disco a podobné věci, ale tady jsem si říkal – TOHLETO je nádherný. Pak jsem si koupil cédéčko...jo, bylo to dvousté výroční představení, protože cédéčko existuje k dvoustému představení...to cédéčko jsem si pořád doma v obýváku pouštěl a zkoušel jsem to s Kamilem zpívat...moc mi to nešlo, protože jsem ještě neměl usazené hlasivky, tehdy jsem mutoval... A dneska to zpívám – a je to krásný pocit.

Taková trochu osobní, soukromá otázka, protože téma víry sama považuji za soukromé – nemusíš odpovídat, pokud nechceš. Zamýšlel ses se někdy – díky tomu, že jsi v tomto muzikálu hrál – nad životem Ježíše Krista, nad jeho poselstvím? Nad tím, kdo to byl, co pro nás znamenal, nad nějakým tvým osobním přístupem k víře? Změnilo se díky tomu třeba něco v tomto tvém přístupu?
Ano, přemýšlel jsem o tom strašně moc, řeším to od doby, co vůbec nějak vnímám nějakou víru. Věřím v to, že takový člověk určitě existoval, že to mohl být přímo Ježíš Kristus, který byl velice charismatický člověk, který byl v té době opravdu „superstar“. Který mohl takhle fungovat, lidé ho mohli naprosto...když to takhle řeknu...„žrát“. Určitě existoval. Zmrtvýchstání...to už mi přijde...z té ideologie...

Uvidíme po smrti, jak to bude :-) Zjistíme:-)
No jasně, samozřejmě :-) Jen věřím, že tento člověk se později hodil spoustě lidí, kteří chtěli nějak manipulovat s lidmi...rozhodně nechci urážet křesťany, jen nemám rád takovou tu organizovanou víru. To je celý.

Ptám se na to především proto, že by mě zajímalo, co to s člověkem dělá, být tak intenzivně v kontaktu s tímto tématem.
Jasně. Je to nějaká zvláštní magie, protože ten člověk musel být úžasnej, strašně charismatickej, musel mít skvělý názory, který pomohly jeho současníkům překonat smutek a obavy. A hrát tuhletu postavu...která je vlastně ta největší celebrita za „tu dobu po Kristu“, za posledních dva tisíce let...to je velké poselství... Vždycky když nastupuju do toho třídenního cyklu, kdy se Jesus Christ Superstar hraje, ty tři dny jsou strašně magické...a pak, až z toho v tu neděli vyjdu, je to jiné...hodně jiné... Nedá se to moc popsat slovy. 

Podtitul tohoto rozhovoru má znít – legenda a budoucí legenda. V tomto podtitulu tak nějak vnímám nejen ty dvě inscenace, devadesátkovou a karlínskou, ale i vás dva s Kamilem Střihavkou. Víme, že Kamil na tebe měl velký umělecký vliv: byl prvním, koho jsi v této roli viděl...a také – pomáhal ti třeba nějak, když jsi začínal role nastudovávat? Nejdřív Jidáše, potom Ježíše...do obojího jsi přišel už ve chvíli, kdy byly ostatní role obsazené a zkoušelo se...
Ano, je pravda, že jsme řešili hodně věcí, že jsme s Kamilem spolu zkoušeli intenzivně, když on hrál Ježíše a já Jidáše. O spoustě věcí jsme si povídali, a jelikož spolu hrajeme už nějaký třináctý rok, ještě z dob Divadla Ta Fantastika, máme se přátelsky rádi, hodně dobře se známe...tedy si nemusíme moc vysvětlovat, stačí se podívat, a víme, jakou má ten druhý dnes náladu, a podle toho jedeme celé to představení. Takže pokaždé je to trošku jinak... Když jsem zkoušel Ježíše, měl jsem na to tehdy asi dvě hodiny, protože Kamil byl zrovna nemocný. Takže tehdy jsme to neprobírali. Řešili jsme spolu spíš tenkrát ty věci typu „Jidáš versus Ježíš“.

Jsme na Benátské...sem chodí publikum od pravověrných rockerů přes puberťáky až po místní maminky a babičky, které si rády poslechnou třeba něco popovějšího, co znají z televize...možná ne všichni vědí, jak to v divadle chodí, jak probíhá příprava muzikálu, co všechno obnáší ten proces...můžeš nám ho prosím trochu přiblížit? Úplně od začátku, od prvotního nápadu po premiéru...
No, je to hodně práce. Všechno začíná konkurzem, na který se musí člověk připravit, to znamená...už v dubnu musíš tu roli umět, ve smyslu umět z toho nějaké písničky, abys mohla něco předvést u konkurzu...jak to zpíváš, jestli se na to typově hodíš apod. V červnu už chodíš na korepetice, tehdy se učíš písničky, abys už na ty zkoušky, které začínají dejme tomu kolem dvacátého července, byla připravená. Dvacátého července přijdeš na jeviště, absolvuješ první čtenou zkoušku, hledáš nějaký „vnitřek“ těch postav, jaké jsou mezi nimi vztahy...a teď jsme v takovém stadiu – je téměř začátek srpna – kdy už chodíme po jevišti, ještě pořád s textem, a děláme si takzvané aranžmá té role. Tedy...odkud a kam kdo přijde, co tam dělá, kde třeba bere kufr, kam hází pistoli...a tohleto budeme měsíc a půl pilovat, pilovat, pilovat...pak se přidá orchestr, pak budou kostýmované zkoušky, pak se bude svítit...a pak už to bude komplet, v říjnu už to předvedeme před lidmi. Je to dlouhý proces.

S tím souvisí otázka, jaké je vlastně povolání herce v muzikálovém divadle? Jaké má své výhody a nevýhody?
Hihi. Pro mě má třeba výhodu tu, že můžu hrát v Hudebním divadle Karlín...včera jsme tam tak seděli s Martinem Písaříkem, koukali jsme na ten nádherný strop a říkali jsme si – kamaráde, to je stejně věc, zahrát si tady hlavní roli...v Karlíně, kde chodil po těchto prknech třeba Burian, hostoval tu Werich, obrovské legendy...a my tady můžeme teď být...a třeba jednou za padesát let budou naše fotky také viset na chodbě vedle fotek Buriana...:-) To by bylo úplně nádherný samozřejmě. Tak jsme si říkali – to by bylo dobrý...tak hlavně ať to nepo*erem :-)

To je správný přístup. Další z podtitulů tohoto rozhovoru – jsme muzikanti, nejsme stroje. Setkala jsem se s názorem, že „to musí být na bednu“, hrát každý večer „to samé“...budiž, ale z pohledu laického diváka, který jen rád zajde třeba třikrát do roka do divadla, mám pocit, že i když hudba a texty stejné jsou, dá se v tom mnohdy najít něco nového, jiného, co člověk předtím nevnímal, a to jak z pohledu herce, tak z pohledu diváka...co ty na to?
Je to pokaždé jinak. Divadlo je živý biotop a pokaždé je to tedy trochu jinak. Každý člověk přijde do divadla s nějakou náladou. Když se sejde dvacet lidí, kteří spolu různě, pavoukovitě komunikují skrz to dílo, pokaždé je ten vztah trochu jiný. Mně se třeba stává, že když se odpoledne chystám do divadla, beru to někdy jako práci a říkám si, že se mi dneska nechce...ale přijdu do divadla, přijdu do šatny, převlíknu se, líčím se...zazní první tón, vyjdu z portálu...a najednou už to není divadlo, ale je to příběh, ve kterém jsem, je to jak ve snu, jako v nějaké legendě...a najednou vůbec nevnímám, jsem v tom příběhu a věřím, že jsem opravdu Radames z Aidy nebo García z Carmen... Já jím jsem... A pak to skončí...děkovačka...tak jo, jdu domů...zastavím se po cestě na jídlo a doma si třeba dám víno...:-)

Viz tvoje žertíky v muzikálu Aida..:-)
No jasně, to musíme:-) Když je třeba 250 repríz, člověk to musí trochu ozvláštnit...lidi na to pak taky reagují...:-) Trošku občas, někdy, zabejčím...;-)

Ještě jednou k podtitulu – jsme muzikanti, nejsme stroje. Hudební divadlo Karlín je známé svým živým orchestrem, což je také určitá záruka kvality, v českých podmínkách to není vůbec samozřejmostí, protože některá divadla na to nejsou ani technicky disponovaná...zkus nám prosím trochu představit karlínský orchestr...
Dnes jsme měli zvukovou zkoušku, přede všemi ostatními, a seděl na ní celý ten náš obrovský orchestr, ani si nepamatuju přesné číslo, kolik nás je, nějakých čtyřicet muzikantů... A dirigent říká – teď prosím fagot. A fagotista zahrál takové sólíčko, že jsem si říkal, to snad není možný...to je snad ze záznamu... A dál: Teď prosím hoboj. A hobojistka zahrála takové sólo, že jsem jen stál, usmíval se a říkal si – Bože, to je úžasný, to jsou takoví géniové, ti, co hrají v Karlíně... A když se dají dohromady, to je pak taková síla...to pak posluchač musí slyšet... To jsou opravdu naprostí profíci. A pak tady přijde na to pódium frajer, dá dvě baréčka, čtyři akordy, tadadada, tadadada...a zpívá: Pivo pivo pivo pivo, pivo pivo pivo pivo...a všichni – uuuuu! A po něm zahraje ženská, co hraje na anglický roh, jezdí obrovské symfonické koncerty po Londýně...diriguje to Kryštof Marek...a mají mít vystoupení na fesťáku... A ti lidi vůbec ani neví, koho tady maj! To je prostě...to je síla.

Ty sám jsi byl letos na sólovém miniturné po čtyřech českých a moravských divadlech, s kapelou, se smyčcovým kvartetem, s tanečníky...část tvé „doprovodné party“ byla právě z Hudebního divadla Karlín...
To je pravda. Já mám úžasnou kapelu, kterou řídí karlínský klavírista Štěpán Eliáš...ten se o to celé stará a posbíral k nám muzikanty, kteří jsou taky géniové...je tam kytarista Honza Tulenko, střídají se bubeníci...například Eda Štěpánek, který s námi také hrál, hraje dnes v Abraxasu (Abraxas toho dne na Benátské vystupoval – pozn. red.), Richard Scheufler ml., na basu hraje Richard Scheufler st. A s těmito muzikanty hrát...to víš, že i kdyby to člověk zazpíval třeba špatně, oni tě tak podrží, že z toho nikdy nemůže být nějaký průšvih.

Ještě na toto téma. Už se všeobecně ví, že toto turné má v budoucnu mít pokračování...je tomu tak?
Ano, je tomu tak. Začne to Karlínem, v Karlíně budou v listopadu dva koncerty a potom budeme pokračovat na jaře, kdy budou další koncerty po českých městech.