Středověké nástroje: Bandura - hlas staré Ukrajiny

Bandura je strunný drnkací nástroj, pocházející ze staré Ukrajiny. Instrument, kombinující prvky loutny a citery, je však mnohem víc než pouhým hudebním nástrojem. Pro svou bohatou historii a dlouholetou tradici je bandura právem nazývána „hlasem Ukrajiny.“

První zmínky o banduře údajně pocházejí již z 6. stol. n. l., kdy řečtí kronikáři zaznamenali do svých zápisů bulharské válečníky, kteří „hráli na nástroj podobný loutně.“ Hudebníci, později nazývání kobzáři, dostali své jméno právě podle hudebního nástroje, kterým doprovázeli válečníky do bitvy, tehdy nazývaný kobza. Hudební předchůdce moderní bandury neměl tolik strun jako dnes a celkově byl mnohem menší.

Původ slova bandura je rovněž poněkud nejasný. Podle některých zdrojů má svůj původ v oblasti Řecka, odkud se na území dnešního Ukrajiny dostalo migrací kmenů („pandura“), pozdější ruští učenci však tvrdí, že název nemá s Řeckem nic společného. Kobza, jak byl nástroj nazýván zhruba od 11. – 12. století, má pak mít svůj původ na území Polska či dokonce Turecka. Aby toho nebylo málo, v průběhu minulého století se objevily názory, že bandura byla původně nazývána husli, z čehož měl v pozdějších staletích vzniknout název nástroje odlišného, nám však již zcela známého – housle.

Zastánci jednotlivých teorií samozřejmě uvádí řadu argumentů jako obhajobu pro svou teorii, nejčastěji z dobových písemných pramenů. Naskýtá se nám tak možnost sledovat nejen vývoj samotné bandura, ale také, při jakých příležitostech byla (nejen) ve středověku využívána. Vyjdeme-li ze záznamů polských kronikářů, jejichž první zmínky o banduře se datují do 15. století a jsou spojovány s královským dvorem a hudebníkem ukrajinského původu, Taraszkem, kterého údajně zaměstnal sám král. Bandury se tak staly nedílnou součástí kulturního života na královském dvoře, zejména při tanečních slavnostech. Začaly také vznikat školy, primárně zaměřeny na výuku hry na bandury (kobzáry). Kobzáři, jak byli vyučení hudebníci častěji nazývání, vytvořili obdobu francouzských trubadúrů.

V průběhu jednotlivých staletí, kdy docházelo k utváření Rusi a také navazování kontaktů se západním světem, domácí obyčeje bývaly často nahrazovány „moderní“ kulturou. Vliv kobzárů v některých oblastech upadal, jinak tomu však bylo právě na Ukrajině, kde se dumy, hrdinské písně, staly oslavou Kozáků a jejich hrdinských činů. V 19. století pak poprvé učenci západu vyslechli na 3. archeologické konferenci v Kyjevě (1873) dumy v podání slepého pěvce, Ostapa Veresaiho. Právě ty inspirovaly velikány novověké hudby, jakými byli např. Čajkovský nebo Dvořák (jeho dílo nese jednoduchý název Dumky).

Ve 20. století projevila východní společnost nový zájem o kobzáry a jejich skladby. Během následujících let docházelo k renovacím a hudebním experimentům s nástroji, stejně jako k jejich masové produkci. Změnou procházela samotná struktura nástroje (bylo přidáváno větší množství strun) tak jeho ladění (kobzáři začali své nástroje ladit dle chromatické stupnice, namísto diatonické). Za účelem zvýšení zájmu o hudbu byli také vyškolení hudebníci zaměstnávání, aby vytvářeli nové skladby, speciálně pro kobzu.

Tento rozmach odrážel také historické skutečnosti, především rozvoj patriotismu a snahu Ukrajiny o samostatnost. Převrat v Rusku a jeho napjaté vztahy s Ukrajinou se však projevily ve všech oblastech všedního života. V polovině třicátých let začalo hromadné pronásledování kobzárů, kteří byli nucení se skrývat, popřípadě uprchnout ze země. Jejich skladby se tak znovu dostaly do spojení se západní kulturou (mnoho hudebníků uprchlo do Kanady a USA, kde nadále pokračovali ve svém řemeslu).

Bandura má svou dlouholetou tradici, která na Ukrajině přetrvává dodnes. Řadí se k vokálním nástrojům, přestože svou strukturou je možné s ní zahrát i tak složitější hudební skladby, kupříkladu sonátu. Své uplatnění najde i při sborovém zpěvu, oblíbeném zejména na venkově.

Existují tři základní typy bandur. Klasická, využívající diagonální stupnici, o dvaceti strunách. Kyjevská, laděná chromaticky, s 55-64 strunami, a Charkovská bandura (tzv. poltavka) o 34-65 strunách, využívající obou dvou ladění. Ta však dnes z Ukrajiny téměř vymizela a spatřit ji můžete pravděpodobně jen u hudebníků, kteří v minulém století prchli ze své vlasti před perzekucí.