Svět hrdinů, moci a magie Paula Romera - část první

Existují hry, které dlouhé roky odolávají zubu času, nástupu nových technologií a dokonce odolávají i svým vlastním následovníkům. Jako pomyslná skála se nad všemi ostatními tyčí nepřekonaný třetí díl kultovní strategické série Heroes of Might & Magic, který se koncem ledna dočká i svého HD remaku. Letos tato sérii navíc slaví své kulatiny. Už dvacet let jsou hráči zváni do tajů tohoto rozlehlého světa, který v průběhu let měnil podobu stejně tak, jako hudbu. Navíc se série může chlubit i stejnou skladatelskou dvojicí -  Paul Romero a Rob King.

Paul Romero, téměř padesátiletý americký hudební skladatel, se k hudbě dostal už ve svých třech letech, kdy začal hrát na klavír. Hudba se pro něj stala něčím nepostradatelným a ve třinácti složil vlastní klavírní skladbu. S touto svojí skladbou se pak Romero proslavil a několik s ní i koncertoval v doprovodu velkých orchestrů. Svoje hudební vzdělání uzavřel mladý Romero v Evropě, konkrétně v Paříži a Londýně, přičemž už pak už nic nebránilo předvádět svoje klavírní umění všude po světě. Jeho kroky kromě našeho vlastního světa vedly ale také do světa úplně jiného.

Fantasy svět Enroth sdílí svoje jméno i s jedním z malých království a právě v tomto království se odehrávají první dva díly této série. Na samém začátku příběhu stojí čtyři mocnosti – rytíři, barbaři, čarodějky a černokněžníci. Základem samozřejmě bylo vystihnout hudebně rysy jednotlivých frakcí, o což se postaral právě Paul Romero s pomocí Roba Kinga, přičemž oba se částečně podíleli na samotném designu jednotlivých frakcí. Jak bývá zvykem, rytířské téma je vznešené, hodící se na kdejaký středověký královský dvůr. Není nad to stát se rytířem za zvuků syntetických trubek. Na druhé straně barbaři mají k dispozici svižné hudební téma s nádechem zuřivosti. Energická skladba se ale zhruba ve své polovině najednou láme a nabízí pohled i na onu lidštější stránku zuřivých barbarů.

Tím se vyčerpala první dvojice. Might & Magic, síla a magie, má totiž svůj význam i ve hře. Dvě frakce závislé na síle mečů, druhé dvě spoléhající na svá kouzla. Pro čarodějky zvolil Paul Romero trochu jiný způsob vznešenosti než pro rytíře a doprovází je poklidnou hudbou s možná pro někoho patrnými keltskými motivy. Ne nadarmo mají tak blízko k přírodě – elfům, skřítkům, druidům a jednorožcům. Na druhé straně stojí zrádní černokněžníci, kteří jako jediní nabízejí už prostřednictvím hudebního zpracování trošku ponuřejší náhled na celý herní svět. Původní soundtrack samozřejmě nabízí daleko víc než jen hudební motivy jednotlivých měst. Život bylo třeba vdechnout i zeleným pláním, nebezpečným bažinám a rozlehlým pouštím vyvedeným v krásné kreslené grafice.

Sotva skončila práce na prvním dílu, stál před dvojicí skladatelů úkol ozvučit pokračování, které vyšlo rok po vydání prvního dílu. Času bylo málo, ale soundtrack se opravdu vydařil. Některé motivy zůstaly podobné, jiné se změnily, některé musely vzniknout znovu. Tentokrát se totiž sjednocené království čtyř frakcí z prvního dílu potýká s nástupnickými válkami, do kterých se zapojují dvě nová uskupení – nekromanti a kouzelníky. Nejprve rozdíl mezi čarodějkami a kouzelníky. Zatímco první zmíněné jsou i nadále ve spojení s přírodou, jejich hudební téma doplnil ženský operní vokál a píšťaly s dudy, pro kouzelníky je k dispozici o něco temnější a agresivnější hudební téma evokující magický gejzír prýštící na všechny strany a zároveň se objevuje několik tvrdších hudebních prvků, které dost možná představují oplechované golemy a nepřekonatelné strážce a pány oblak.

Drobných úprav lepším slova smyslu se dočkala zatím jediná opravdu záporná frakce, kterou představují černokněžníci. Jejich zlověstnost si ale nezadaná s hudebním tématem pro nekromanty. Klavír a smyčce jsou doprovázeny mužským operním zpěvem a dávají tam celé Nekropoli ten správný smrtonosný efekt. Klávesy a klavír jsou obecně stěžejním bodem celého soundtracku, čemuž se u profesionálního klavíristy nelze divit. Je skoro pozoruhodné, jakým způsobem se mu daří tvořit i ty nejroztodivnější hudební motivy a témata jen prostřednictvím klavíru, bez zásadnějších zásahů orchestru, který by hrál prim. Využívání mužských a ženských vokálů pro jednotlivá hudební témata je pak víc než vítanou změnou oproti prvnímu dílu.

Zásadní proměny se série dočkala s příchodem třetího dílu v roce 1999. Nejde ale o proměnu grafickou, nýbrž herní. Změnilo se místo, kde se příběh odehrává, částečně se změnily i jednotlivé frakce, hra se rozrostla a třetí díl se dokonce dočkal i dvou herních rozšíření. Pro daleko rozsáhlejší svět dostala autorská dvojice Romero – King tentokrát posilu. Steve Baca se jako nováček podílel na ozvučení třetího dílu, přičemž se ale už průběhu devadesátých let věnoval vlastní hudební tvorbě a skládal především kytarové skladby pro alternativně-rockovou kapelu Red Delicious, ve které čirou náhodou působil i Rob King. Této trojici pak nic nebránilo převzít to nejlepší z dosavadní tvorby jako základ pro de facto nový svět, a pustit se do práce.

Z klasických frakcí přežilo přesun na nový světadíl jen velice málo. Zůstali hrdí rytíři, zuřiví barbaři, arogantní kouzelníci a z druhého dílu příchozí nekromanti. Všem se ale dostalo nového hudebního zpracování, tentokrát už za použití především orchestrální hudby, která nahradila původní, převážně klavírní, doprovod. V určité podobě se zachovaly i zbylé dvě frakce čarodějek a černokněžníků, oběma zůstaly základní rysy, ale hráči si museli zvykat na novou společnost ze strany draků a pegasů, případně mantichor a prapodivných troglodytů. Co přibylo nového? V prvé řadě peklo. Peklo s velkým pé, pro které autoři využili smyčce a temné dechy, pro vytvoření nejen dostatečně temné atmosféry, ale i pro pocit navozující všudypřítomnou tekoucí lávu, hustý kouř a puch síry.

Kromě Pekla je to ještě prazvláštní frakce tvorů z bažin označená jako Pevnost. Plíživá hudba postavená především na smyčcových nástrojích elegantně zobrazuje nejen ponurost bažin, ale i jejich rozlohu a velkolepost ve chvílích, kdy hudební téma graduje na nejvyšších obrátkách. V neposlední řadě se pak na scéně objevuje jeden prazvláštní národ, nebo frakce, chcete-li. V rámci jednoho z přídavků pro původní hru se objevují elementalisté a jejich Conflux, česky tok. Mírumilovná, téměř až éterická hudba snažící se vyobrazit spojení všech základních elementů v sobě spojuje témata vzduchu, vody, ohně i země. Co ovšem možná až žalostně ve třetím dílu chybí, jsou vokály, které krásně doplňovaly ve druhém díle hudbu.

Na stopáži soundtracku pro třetí díl je znát, že autoři měli daleko větší prostor i více času na tvorbu. Hodina dvacet minut totiž rozhodně nikoho neurazí ani hlavními motivy, ani scénickou hudbu doprovázející jednotlivé filmečky nebo dění na hrací ploše. Před dvojicí trojicí Romero, King a Baca se po vydání třetího dílu otevřela tříletá mezera překlenující vývoj čtvrtého dílu. O tom ale až příště.