"Twenty years" v podání výborných Placebo

Britští Placebo v rámci evropského tour, které vzniklo při příležitosti oslav dvacátého výročí existence kapely, zavítali i do Prahy. Již v tiskových zprávách před začátkem šňůry lákali fanoušky na setlist sestavený průřezově ze všech alb a tedy i na to, že zahrají písně, které jsou notoricky známé, pro kapelu už možná trochu "ohrané" a o kterých se ještě před časem zařekli, že je už nikdy hrát nebudou. A stalo se tak. A nebylo to vůbec na škodu. Ale popořadě.

Předkapelou, která se kolem osmé hodiny jala rozpoutávat atmosféru byli velšané The Joy Formidable. Na rozjezd parádní, ale co si budeme povídat, málokdo z vyprodaného sálu přišel primárně na ně. Takže ani vystoupení nějak neprotahovali a dali prostor ještě technikům Placeba na poslední dolazení zvuku a detailů a kolem deváté hodiny se setmělo a na obazovkách na stage se rozběhlo, do nedávna nezveřejněné, promo k písničce Every You Every Me. Hned poté přišel kytarista Stefan Olsdal, chvilku šílící dav dráždil a pak už, za obrovského potlesku a tónů Pure Morning, show odpálil, jako vždy přespříliš namalovaný, Brian Molko. A párty mohla začít. Ostatně též Brian několikrát zmiňoval, že se jedná o jejich narozeninovou oslavu a že je třeba si ji pořádně užít. A taky že ano. Hit střídal hit a všichni byli uchváceni výbornou atmosférou, kterou kluci vytvořili. Navíc vystoupení bylo zajímavě vizualizováno projekcí za kapelou, sestávající se z prostřihů klipů a aktuálního streamu.

Asi v půlce koncertu Placebo trošku zmírnili a na řadu se dostaly pomalejší skladby. Možná jich nemuselo být ani tolik, protože les rukou pomalu řídnul a atmosféra lehce upadala. Ale zřejmě šlo jen o "ticho před bouří" protože v druhé polovině koncertu, For What It's Worth počínaje, začla teprve ta pravá spoušť. Nunto ale uznat, že si to užívali i samotní protagonisté. Osobně totiž na mě tato kapela, když jsme měla tu čest je vidět před spoustou let na Rock for People působila tak, že odehrají a jdou. Žádná interakce s publikem, nic. Ale tentokrát tomu bylo jinak a chlapci příjemně překvapili. Ostaně říká se, že na koncerty legendárních kapel by se nemělo chodit s přehanným očekáváním, aby pak nedošlo ke zklamání. Ale v tomto případě výsledek dokonce očekávání několikrát předčil.

Ale tak jako vždycky, přišel čas na Song to Say Goodbye a Bitter End. Všem ale bylo jasné, že bez přídavku se prostě domů nechodí. A nešlo se. Přídavků padlo několik. Výborný byl třeba Nancy boy, což je ostatně další z té kategorie skladeb, o nichž bylo řečeno, že už ji nikdy hrát nebudou. 

Inu kdo nebyl, prohloupil. Už proto, že slyšet "best of" naživo se asi už nikdy nepovede.