Rock a Metal

V pětadvaceti si běžný člověk řekne, že je na vrcholu sil, čeká ho zářná kariéra, založení rodiny a všechny další životní milníky. Všechno by měl mít ještě před sebou. Je dost možné, že dost podobně uvažoval i kytarista Randy Rhoads před tím, než v roce 1982 nasednul do letedla. I přes to, že let nepřežil, je do dnes považován za jednoho z nejlepších kytaristů, a velice často je uváděn na vysokých místech nejrůznějších žebříčků. Za co všechno mu můžeme vděčit?

Napadlo by vás někdy založit si hudební projekt s jasným cílem natočit tři alba a rozejít se? Mě asi ne. Pětičlenná britská kapela hrající atmospheric post hardcore si tento cíl vytyčila a v letech 2005 – 2009 natočila a vydala takzvanou Warren of Snares trilogii a tím tato kapela zanikla. Co přesně ale pěti Britů vedlo k založení kapely a natočení tří originálních alb, a kde pro ně brali inspiraci? U králíků.

„it's better to burn out than to fade away“ – věta, kterou zbožňuje celý svět. Lidé ji nosí na tričkách, píší do deníků a nechávají si ji tetovat. V nesmrtelný citát ji před dvaceti lety proměnil Kurt Cobain a zdá se, že od té doby neztratila na přitažlivosti. Spíše naopak.

Unisonic, německá rocková a metalová kapela, vznikla v roce 2009, kdy se na jejím založení podílel bývalý zpěvák Helloween Michael Kiske. Teprve když se ke kapele připojil jeho kolega z bývalé kapely Kai Hansen, začala kapela naplno tvořit. V roce 2012 se tak nadšení fanoušci dočkali prvního studiového alba Unisonic, které mělo pro někoho dost jiný zvuk, než jaký mohli čekat od kapely, v jejímž čele stály dvě z německých metalových legend.

Před nedávnem prolétla internetem zpráva naznačující, že jeden z nejlepších kytaristů všech dob, Ritchie Blackmore, by rád obnovil legendární kapelu ze sedmdesátých let Rainbow. Nechme stranou, že bez Dia to není ono, a raději se podívejme na to, co má tenhle devětašedesátiletý kytarový génius, průkopník nových žánrů a talentovaný skladatel za sebou.

Že je metal jenom o uctívání Satana, chození v černém a podobných věcech, které vídáte v televizi ve špatně natočených dokumentech o metalových a rockových nadšencích? Chyba lávky. Láska k hudbě a smysl pro humor jsou pro velké množství hudebníků napříč žánry dost zásadním rysem a jako jeden z jeho projevů se dá považovat natáčení cover verzí.

V dnešní době se téměř veškerý hudební průmysl upíná na znalost angličtiny. Zamyslete se nyní nad svými nejoblíbenějšími písněmi, vyberte jich dejme tomu deset. Jsem si skoro jistá, že alespoň polovina z nich je právě v angličtině. Kapely, jejichž zhlédnutí přesáhlo na YouTube miliony, bychom mohli jmenovat.

Před pár dny, 25. srpna, oslavil Rob Halford, zpěvák britské heavymetalové kapely Judas Priest, své třiašedesáté narozeniny. Ani v tomhle věku ale neztratil nic ze svého životního elánu. Letos v červenci kapele vyšlo již sedmnácté album a oproti všem předchozím tvrzením se letos chystají na turné po Americe, příští rok zavítají do Evropy, o další rok později pak do Japonska. Do pětašedesáti má tak o zábavu postaráno. Kolik toho o něm ale víte?

Jistě už se vám to někdy stalo – oblíbíte si písničku svého nejmilejšího interpreta a pak zjistíte, že vlastně vůbec není jeho a že ji zpěvák či zpěvačka převzali od někoho jiného. Takové zjištění člověka mnohdy nepříjemně překvapí. Vydejme se teď po stopách tří světoznámých interpretů, jejichž zdánlivě autorské hity byly ve skutečnosti převzaty z repertoáru jejich talentovaných kolegů.

Když se řekne Rock 'n' Roll, většina lidí dokáže tento směr správně zařadit jak do Spojených států amerických, tak do období padesátých a šedesátých let.  Snad každý si také vybaví jméno Elvise Presleyho, rodáka z Mississippi, který si získal srdce fanoušků po celém světě a zapsal se do dějin jako Král Rock 'n' Rollu. Tím bývají obvyklé znalosti vyčerpány. Jenže, světe div se, Elvis nebyl jediný. Americká hudební scéna se totiž může pochlubit nespočtem dalších hudebníků, kteří jsou slavní a úspěšní, ale jejich jméno jste dost možná ještě neslyšeli.