Rock a Metal

Řepík lékařský, latinsky Agrimonia eupatoria. Odhadovat, na základě čeho se švédská pětice rozhodla pojmenovat svoji kapelu podle této žluté rostliny, si opravdu netroufám. Při pohledu na drobnou a křehkou květinku se totiž opravdu jen těžko hledá paralela s kapelou, která hraje příjemně tvrdou hudbu, a jejíž vokalistka by se svým hlasem mohla soupeřit s kdejakým death metalových zpěvákem. Při zpěvu textů o hnilobě, úpadku, červech nebo pohřebních stromech je samotný vokál stejně asi tou méně podstatnou stránkou věci.

Při prohlídce našich dosud zveřejněných recenzí by se dal letošní rok s klidným svědomím pojmenovat jako rok velkých a malých návratů. Ať už šlo o Pink Floyd, Sanctuary nebo švédské rockery Dalton. Podobně je na tom i americká kapela Born of Fire, která navzdory svému velkému úspěchu na konci devadesátých let nedokázala držet pohromadě, a následoval její rychlý zánik. Stačilo si nějaké to desetiletí počkat a kapela je zpět i spolu s novým zpěvákem a zbrusu novým albem Dead Winter Sun, kterým chce vrátit posluchačům důvěru v kapelu.

Při poslechu všemožné současné hudby napříč žánry občas zapomínáme na to, z jaké hudby se ta naše, ať už přímo nebo nepřímo, vyvinula. Není teď ani tak řeč o klasické hudbě, ale ještě o té starší. Starověká a středověká hudba v sobě skrývá jisté kouzlo, které mnohdy působí na pudy skryté hluboko v nás. Jsou to ty, které vás nutí s nadšením poslouchat rytmické bubnování doprovázené hrou na dudy, houslemi a cistrou. Výběr nástrojů tady není vůbec náhodný, naopak. Jsou totiž lidé, kterým poslech takové hudby nestačí a rádi se vracejí do středověku alespoň prostřednictvím kostýmů a hraním takovéto hudby. Konkrétně je řeč o české kapele Gnomus.

Kapely vydávající klasická plnohodnotná alba jsou stejně časté jako ty menší, kterým stačí vydat jednou za čas EPčko, kterým se hlavně v začátcích chtějí prezentovat. V případě britské kapely s mírumilovně poutavým názvem Carcass se ovšem jedná o něco naprosto jiného. Kapela, která se na poli hudby pohybuje s přestávkami od roku 1985, totiž rozhodně nepotřebuje dokazovat světu svoje kvality, ty už jsou docela dobře známy. Tito pionýři death metalu, kteří před svým rozpadem v roce 1995 vydali pět dobře hodnocených alb, navázali na svoje úspěšné začátky a před sedmi lety se opět dali dohromady. Výsledkem bylo loni vydané album Surgical Steel. A proč je tohle všechno potřeba vědět? Protože právě na toto poslední album navazuje nové EP.

První listopadový týden se právem nesl v duchu legendárních Pink Floyd, ale mimo ně vyšlo nové album téměř padesátce dalších rockových nebo metalových kapel, nebo tedy tak to uvádí hudební server Loudwire. Vybírat nějakou zajímavou novinku je při takovém množství čím dál obtížnější, ale přece jen se zdařilo. Představte si, že zakládáte kapelu, která chce skloubit black metalové vokály, tvrdé kytarové riffy, zuřivé bicí a atmosférické části, které mají oslovit i jinou sortu posluchačů než mainstreamový black metal. Zároveň se ve svých textech věnujete přírodě, misantropii a všeobecné anarchii. Potřebuje název, který přiláká posluchače. To chce využít Pána Prstenů!

Tento týden jsme se rozhodli věnovat z velké části britské progressive rockové legendě Pink Floyd, která po dvaceti letech vydává své patrně poslední album. V předchozích částech našeho speciálu jsme se nejprve podívali na zoubek samotnému vzniku kapely a poté jsme si zrekapitulovali období jejich největších úspěchů. Text byl uzavřen krátkým odstavečkem, který v recenzi jednoho z nejočekávanějších alb roku, které už před samotným vydáním trhalo rekordy ve sledovanosti a prodejnosti. Toliko k úvodu, je čas vyplout na nekonečnou řeku.

Když jsme na konci našeho minulého textu opoušteli britskou rockovou kapelu Pink Floyd, stála zrovna čtveřice před dveřmi do období svého největšího úspěchu. Čekalo je natáčení těch nejúspěšnějších alb. Doba, které dominovala tvorba Rogera Waterse. Je to doba, ve které se z pojmu Pink Floyd stala ve světě hudby opravdová legenda. Pojďme se tedy podívat na to, jaká úskalí obnášela zlatá éra lemovaná alby jako Dark Side of the Moon, Animals nebo Wall.

Sedmý listopadu se zapíše do dějin jako den, kdy vyjde zatím poslední album kapely Pink Floyd. Úmyslně říkám zatím. Nick Mason je jediným členem kapely Pink Floyd, který se zúčastnil natáčení všech alb, která kdy kapela vydala. S blížícím se vydáním alba Endless River, po kterém má kapela ukončit svoji existenci po dvacetileté pauze od legendární desky Division Bell, se ale Mason rozpovídal v online interview pro prestižní Rolling Stone, a prohlásil, že pro něj Pink Floyd jenom tak neskončí, a že není si jistý, jestli tohle je ten slibovaný konec kapely, jejíž základy byly položeny před jedenapadesáti lety. A právě tady začíná náš speciál pro tento týden, který bude věnovaný této rockové klasice.

Abysmal Dawn patří k takzvaným moderním death metalovým kapelám, které stavějí na základech vyhloubených klasikami subžánru jako Cannibal Corpse, Death nebo Morbid Angel. Za těch pár desetiletí, co tento tvrdší bratr heavy metalu existuje, se jen výjimečně objevil někdo nový, kdo by vnesl do své hudby nějakou tu inovaci, a většina kapel se drží jen dobře známých zajetých kolejí. Zářným příkladem je právě americká parta Abysmal Dawn, která navzdory žánrově čistému metalu vydává už čtvrté album nazvaná Obsolescence a hřeje se na výsluní přízně.

Hudební scéna je vrtkavá dáma, často velice nevyzpytatelná, a  jako takovou je potřeba ji brát. Často se setkáte s kapelami a hudební, kteří přežijí dekády, ale vlastně už dávno nemají co říct nebo nabídnout. Na druhé straně pak stojí skupinky nadšených muzikantů, kteří si založí svou vlastní kapelu nebo sólový projekt, vydají demo nebo split album, a zase se ztratí v moři komerčnosti, která rozráží tyto nebohé hudebníky jako demoliční koule. Jedním z mnoha a mnoha případů, ve kterých kapela neměla nijak dlouho životnost, je kapela Hellas Mounds z americké Arizony.