Björk a Volta: Intruders proti Zemi

Vždy jsem měl pocit, že poslouchat Björk je jako se dívat na svět přes kus ledu. Fakt, že Björk je Islanďanka, na tom nemá žádný podíl, jde opravdu o samotnou hudbu: chladná, precizní elektronika s ostrými hranami, plus nezaměnitelný hlas a vybroušené klipy vždy dávaly dohromady velice neobyčejný celek, který ve světě současné pop music (ale patří tam Björk vůbec?) nemá obdoby. Na albu Volta však Björk dává znát, jaké to je, když místy přestane být mrazivá.

Pár slov ke crew, která se nad albem sešla. Je neobyčejně pestrá. Timbaland (beaty), Anthony Hegarty (zpěv), Mark Bell (elektro kouzla), Brian Chippendale a Chris Corsano (bubny). Ale to není vše. Přimíchejte afričany, islanďany, domorodé nástroje a jednu číňanku a teď teprve to bude hotové. A chutná to skvěle.

Volta má nečekaně široký záběr. Přirozeně, Björk se nepouští do žádných výletů mimo svoji hlavní oblast zájmu a zůstává i nadále elektronická. Alternativní je už tak dost, myslím že nemá potřebu cokoli si dokazovat. Změny rytmu uprostřed skladby jsou normálem. Nečekané předěly mezi skladbami též. Björk dokáže být s nadhledem stejně energická jako si hrát na pírko ve větru. Volta je naléhavé album se silným sdělením (ano, to jsou ti nájezdníci proti Zemi, člověk proti přírodě), které nám Björk ukazuje v celé své kráse ihned v první skladbě Earth Intruders. Nicméně Volta je přes velice znatelnou přítomnost důrazných skladeb v podstatě klidná deska. Ale: klidná neznamená, že nenese problematický vzkaz. Či že se poslouchá kdovíjak lehce.

Všechny skladby na albu Volta mají délku přes 4 minuty. Ani šestiminutové zvukové krajiny nejsou výjimkou. Co tato délka ubírá na hitovém potenciálu (rozuměj: hratelnosti v komerčních médiích - ale komu by to vadilo, že;)), to přidává na možnostech v klidu propracovat skladbu do podoby, kam by se jinak nikdy nedostala. Posluchače dokáží často nudit i kratší věci, tím spíše to platí o těch dlouhých - ale v žádném případě to není případ Björk a Volty. Ať chodí pro nápady kam chce, na Voltě nám předvádí pořádně velkou porci hudební invence.

Tak třeba: otevíračka Earth Intruders předvádí, jak vypadá výlet Björk do tanečna kombinovaný se silným textem (velice dobře). Dull Flame se nese na vlně silné melodie. Napadá mě slovo vznešenost. Björk zde spolupracuje s Anthonym, který recituje verše od Fjodora Tjučeva. Ti dva by se mohli dát dohromady (ne, Tjučeva nemyslím, ten dávno není mezi námi) a vykouzlit podobných skladeb více, napadá mě. Výborná je pětka s názvem I See Who You Are, na níž se v plné parádě předvádí Min Xiao-Fen se svou loutnou. Na skladbě Declare Independence si Björk vyzkoušela industriální sound, a jak sekundy ubývají, zvuk míří až někam k extrémním oblastem digital hardcore. Zní to, jako kdyby si Björk pustila Atari Teenage Riot a rozhodla se být víc hard než Alec Empire. Název Declare Independence se také hodí, na desku ATR by padl jak ulitý. Revolution Action. Kontrast mezi Declare Independence a následující My Juvenile je však tak brutální, že zůstanete sedět s otevřenou pusou a chvíli potrvá, než vám docvakne, co se děje. Björk si chce očividně vyzkoušet, co vše lze posluchačům naservírovat - anebo si dělá legraci. Prostě: My Juvenile je pomalá, atmosférická, skoro-meditační skladba (Anthony included), která upoutá pozornost tím spíše, že následuje po zvukové smršti.

Nikdy jsem alba neoceňoval hvězdičkami, není to můj styl. Björk je výjimkou. Dávám 10 z 10.

Seznam skladeb:

1. Earth Intruders
2. Wanderlust
3. Dull Flame of Desire
4. Innocence
5. I See Who You Are
6. Vertebrae
7. Pneumonia
8. Hope
9. Declare Independence
10. My Juvenile

Autor recenze: Lukáš Pokorný