Didgeridoo a jak na něj hrát

Mnoho vědců se domnívá, že se jedná o nejstarší hudební dechový nástroj, vždyť je také aboriginská kultura stará přes 40 000 let. Didgeridoo pochází od původních obyvatel severní části Austrálie, kde je často doprovázen klapáním dřívek nebo různými zpěvy. Původní nástroje jsou vyráběny z eukalyptu vyžraného termity a cestičky, které po sobě tento hmyz zanechal, vytváří také výbornou barvu zvuku a velké množství alikvótů. Jinak se ale v Čechách už vyrábí didgerida z místních dřevin, často třeba z javoru, jilmu nebo olše. Je to tak správně, protože kdyby si každý začínající hráč (a že jich dnes na světě je hodně) chtěl pořídit originální eukalyptový nástroj, asi bychom tím zničili australskou přírodu.

Začátečník se klidně může začít učit hrát na plastovou trubku ideálně 108cm dlouhou a 4cm širokou, je možné ji koupit v jakémkoliv hobby marketu. Mnoho hráčů si také začalo vyrábět nástroje z úplně nových materiálů, jakým je kamenina, foukané sklo nebo plastové didgeridoo ze dvou dílu, jejichž posunováním se mění základní výška tónu.

Každé didgeridoo má svůj základní tón, které lze modulovat tvarováním úst a také vydáváním různých zvuků. Úžasná je na něm právě ta improvizační volnost, kdy nejsou žádné pevně stanovené “správné“ tóny, naopak každý hráč má svůj vlastní styl.

Abyste se na didgeridoo naučili, musíte dokonale uvolnit mimické svaly, což zpomalí stárnutí a nebudete potřebovat plastickou chirurgii. A proto se také lidé, kteří jsou často naštvaní (třeba učitelky), učí asi nejhůře. Platí to ale i naopak. Tím, že se naučíte hrát na didgeridoo se prohlubujete svou schopnost uvolnit napětí a zbavit se stresu. V případě vzteku nebo jiné negativní emoce si pak stačí jen chvíli zahrát, napětí se uvolní, hlava i celé tělo se krásně provibruje zvukem, hluboký dech vás zklidní a tak se budete cítit opět skvěle.

 Pokud se učíte hrát, prostě přiložte své rty, tak aby mezi nimi a náustkem nebyla žádná mezera, pak jen dlouze vydechujte, tak aby vám pusa vibrovala – “prděla“. Když se naučíte tento základní tón, přichází na řadu improvizace a zábava. Měňte tvar úst, vydávejte zvuky a skřeky, rytmus můžete měnit jazykem i dechem. Každý didgeridista má své typické zvuky a rytmy, meze se nekladou. Celé je to samozřejmě i výborný trénink plic. Mimochodem, astmatikům se často radí hrát na flétnu, kvůli pozitivnímu vlivu práce s dechem, představte si ale, jak takovému astmatikovy pomůžou rychlé a silné nádechy na didgeridoo!

Slavný český hráč Ondřej Smeykal:

 

Druhou a nejpřevratnější věcí, kterou se musíte naučit je cirkulační dech. Australští domorodci totiž vymysleli speciální způsob, jak se během hry nadechovat a vydávat tedy nepřetržitý tón, proto dokážou hrát i celé hodiny bez pauzy na nádech. Tuto techniky ale znají třeba i někteří hráči evropských dechových nástrojů, například Luis Armstrong jednou hrál na trubku 12 minut bez viditelného nadechnutí. Vtip je vtom, že při nádechu zároveň stlačíme svaly na lících a tím z nich dostaneme vzduch, musíte provést rychle a s prudkým nádechem. Je to ze začátku trochu těžké, ale omezení jsou v tomto případě pouze ve vaší hlavě, proto se to také někteří lidé naučí za týden a jiní za několik měsíců. Jeden ze způsobů nácviku je dát si vodu do úst a učit se nadechovat, zatímco ústy vytlačujete vodu.

 

A jak popisují vznik didgerida aboridžinci ve svých mýtech? Tři muži se prý utábořili ve vnitrozemí během studené noci. Jeden řekl druhému, aby přiložil dřevo do ohně, protože již zhasínal a byla čím dál tím větší zima. Tak ten druhý muž vzal nejbližší suchou větev, překvapila ho její lehkost, byla totiž dutá. Už už se jí chystal hodit do ohně, když si uvědomil, že je celá pokrytá termity. Nevěděl co má dělat, nemohl přece hodit větev do ohně, tím by zabil termity. Jeho přítel na něj ale už naléhal, protože mu byla čím dál tím větší zima. A tak opatrně všechny termity shrnul do své dlaně a pak je vhodil do otvoru ve větvi. Poté ji zvedl ke svým rtům a spolu s nádherným zvukem vyfoukl termity k obloze, kde se potom stali hvězdami a tak vzniklo první didgeridoo.