Koncert Richarda Bony v brněnském Semilasse

Každý, kdo už měl čest s hudbou tohoto svérázného zpěváka a baskytaristy, očekával jeho živé vystoupení velmi netrpělivě, a dokonce ani letošní zvýšené vstupné (300 Kč) ho nikterak nemohlo odradit. Předesílám, že Bonův koncert byl dle mého soudu jeden z nejlepších hudebních zážitků poslední doby v Brně. Ale začněme pěkně od počátku.

Základem kvalitní kapely je v prvé řadě její obsazení. Nejideálnější situace vzniká, když hráči perfektně ovládají své nástroje a spojují je navíc stejné hudební názory. To je zde přímo nasnadě, a tak Adam Stoler (kytara), Samuel Torres Martinez (conga, bonga, perkuse), Ernesto Simpson (bicí), Etiene Sadwijk (klávesy, syntezátory) a Taylor Haskins (trubka) předvedli, že jejich vzájemná spolupráce funguje opravdu na výbornou, přičemž celkový výsledek bere dech.
Hned od první skladby byla v sále uvolněná atmosféra, protože kapela zjevně posluchače oslovila. Stále usměvavý Richard Bona dával do svého pěveckého projevu duši, a tak se mu brzy podařilo dobře naladit téměř všechny přítomné. Skladby nevynikaly přemrštěnou technickou obtížností nebo složitostí formy, těžištěm byly spíš líbivé melodie, které v sobě nikdy nezapřely africké kořeny svého autora.

Největším zážitkem byl ale Bonův způsob hry na baskytaru. Třeba už na dubnovém Jazzfestu jsme měli možnost slyšet takové basisty, jakými jsou Brad Jones, Ruben Rodriguez, nebo dokonce sám Victor Bailey. Všechny samozřejmě spojuje vynikající technika a obrovská muzikálnost, troufám si však říct, že hra Richarda Bony byla ještě o kousek dál. Ne ani tak virtuozitou (i když i v tomto bodě by stálo za to srovnávat) jako právě svou naprostou přirozeností, melodičností a uhlazeností.

To ovšem neznamená, že by se ostatní členové bandu nijak neukázali a vystačili si se svojí rolí „druhých houslí". Především S. T. Martinez uchvátil diváky za asistence Ernesta Simpsona svým strhujícím sólem na perkuse, za což sklidili oba obrovský potlesk. K sólování se dostali v podstatě všichni, rozhodně i zde bylo cítit, že hudebníci mají v krvi jak postupnou výstavbu, tak také harmonicko-melodickou stránku.

Kdo si představuje world music „pouze" jako žánr, který nějakým způsobem čerpá z folklorního prostředí a tyto vlivy kombinuje s prvky populární (nonartificiální) hudby, měl být na koncertě Richarda Bony. Vždy totiž záleží na tom, kolik invence přinese sám interpret, a té se dostalo přesně tolik, kolik bylo třeba. Vlivy jazzu, latin jazzu, jako i africké hudby jsou nesporné, například kytarová improvizace Adama Stolera nesla i jistý jazz-rockový nádech. Je zde tedy bezúčelné snažit se hudbu škatulkovat, neboť je vše spojeno v kompaktní celek, který dokáže posluchače zaujmout, a co je snad ještě důležitější, hudebně obohatit.

Autor: Jan Karafiát, www.nekultura.cz