Potřebuje evropská hudba peníze od států?

Nejsou to ani dva týdny, kdy došlo ke schůzce „bafuňářů" hudební branže z více než pětadvaceti evropských zemí v maďarské metropoli. Jednalo se o první celoevropskou konferenci, která měla začít novou epizodu spolupráce mezi nezávislými tvůrci festivalů, majiteli hudebních klubů, promotéry, manažery i samotnými hudebníky. Pořadatelem byl maďarský Music Export Office. Úřady tohoto typu vznikly v mnoha zemích střední a východní Evropy v průběhu devadesátých let a právě tyto instituce by měly být hlavními komunikačními partnery mezi jednotlivými zeměmi - alespoň podle hlavní myšlenky organizátorů. Tato síť zasvěcených „manažerů" by pak podporovala expanzi jednotlivých národních kapel a hudebníků do různých koutů Evropy. Zkrátka a jednoduše jde o státní materiální a informační podporu vývozu národní hudby do zahraničí.


Proč právě teď přichází doba pro takovéto internacionální aktivity? Odpověď je jednoduchá a shodli se na ní prakticky všichni účastníci. Trh s hudbou už nebude především o nahrávkách, ale právě o živém hraní. Globální vydavatelé, kteří z amerických kanceláří doposud monopolně ovládali celosvětový trh s hudbou, jsou oslabováni razantním snižováním prodejů. Jejich pozice se bude v budoucnu stále zhoršovat a i oni budou muset stávající situaci začít řešit.

A právě v této době přicházejí ke slovu menší, dříve izolované lokální produkce, které nabízely třeba stejnou kvalitu, rozmanitost, nápaditost a originalitu, ale na celosvětový trh už z principu věci nedosáhly. Právě ty si dnes chtějí z koláče - ze světového hudebního trhu - ukousnout více. Šanci určitě mají. Aby však jejich slovo nezaniklo v šumu, přichází mezinárodní iniciativa, tedy poselství Region Music konference v Budapešti.

Maďarští představitelé se málem přetrhli, aby všechny přesvědčili, že jde především o zachování „národních hodnot", o hudbu, která je „nejčistší a nejupřímnější komunikací mezi národy", o rozmanitost a o zachování tradice proti monotónním hudebním klišé z USA. V tomto směru bylo všem jasné, že jde o infantilní divadlo, do kterého se tyto ryze obchodní aktivity většinou balí. Šlo hlavně o evropské peníze, které by si tyto instituce rády rozdělily. Když se sdružíte, vždycky dosáhnete větší pozornosti než jednotlivé projekty, které rok co rok žádají sólo o nějaké grantové prostředky. A právě o tom byla celá tato diskuse - byť schována za vyšší ideály umělecké a národní diverzity. Právě letos by měla Evropská komise stanovit rozpočtovou agendu pro kulturu na dalších několik let - nesmí se tedy zapomenout na evropské muzikanty, říkají nahlas mnozí.

Především maďarští hostitelé by se jistě rádi pasovali do role hlavní dojičky peněz z EU. U nás zatím tato instituce není. Funguje zde jen něco jako přípravný výbor pro vytvoření tohoto exportního úřadu. Iniciativa se probouzí vždy s příchodem nového ministra kultury, vždy však zatím neúspěšně. Věřím tomu, že většina lidí, kteří si do Budapešti našli cestu, chtěla především navázat kontakty, opravdu vzájemně využít zkušeností a tím si pomoci rozvoji ve svých hudebních činnostech, ať už to byli manažeři kapel či programoví ředitelé festivalů a hudebních klubů. Ti také jasně říkali, že pro ně vlastně není podstatné, zda se někdo v Bruselu, Praze, Varšavě či Budapešti dohodne o nějaké dotaci. Spíš vidí naději ve vznikajících společných projektech a vůli dělat dobrou hudbu napříč Evropou. Jeden z nejvýraznějších účastníků konference Brit Peter Jenner, někdejší objevitel Pink Floyd, The Clash a dalších klenotů světové scény, to řekl jasně: „Hudba je byznys, je těžké někoho přesvědčit, že do byznysu je třeba lít další, navíc veřejné peníze." Podle něj jde spíš o to, začít dělat věci pořádně. Naučit management, muzikanty a promotéry profesionalitě, která vytvoří takové prostředí, kde budou vznikat kvalitní produkty a projekty, které budou životaschopné všude na světě. V tom má podle něj východní Evropa hodně co dohánět. A s tím se nedá než souhlasit. Ano, jsou i příklady, kdy samotný Export Office výrazně pomohl rozvoji celého odvětví v dané zemi. Takové Finsko je opravdovou hudební velmocí. Sami Finové vám však řeknou, že to celé bylo nastartováno ještě mnohem dříve, než se vláda uvolila vývoz finské hudby podporovat přímo. Ale podobný úřad mají i Poláci. Kolik ale znáte polských kapel, kolik finských? Ani já si nemyslím, že samotná námi placená kancelář s úředníkem otevře českým muzikantům svět. Navíc má hudba být podporována státem, když jde o plnohodnotný byznys? Hudba je komerční umění. Injekce od státu by možná mohla pomoci dorovnat normalizační handicap našeho hudebního prostředí, ale receptem na úspěch být nemusí. Mnohem více je to o samotné práci přímo v klubech, ve zkušebnách, v nahrávacích studiích, v hlavách kreativních tvůrců a promotérů - zde jsou rezervy a zde je třeba se učit, třeba i od okolních zemí. Všechno ostatní, co jsem slyšel v Budapešti, bylo jen jazykem politiky...

Autor byl účastníkem Region Music konference za MF DNES

Autor: Pavel Novotný, www.nekultura.cz