Report: Iron Maiden - Maiden England, Synot Tip Aréna, 29.7.2013

oslední červencové pondělí se neslo ve znamení lijáku a heavymetalu. A oboje bylo grandiózní.

Málokomu musím představovat britskou stálici na poli metalu Iron Maiden. Tato kapela, která úspěšně brázdí svět již skoro 40 let je jedním ze symbolů NWOBHM – New Wave of British Heavy Metal, a troufnu si tvrdit, že je z této  éry tím nejlepším. Již svým prvním albem v roce 1980 (ještě s původním zpěvákem DiAnnem) nasadili laťku poměrně vysoko, a to co se týče instrumentálních výkonů, textů i kompozice. A s velkým potěšením musím potvrdit, že ačkoli jsou někteří členové již ve věku ne úplně jinošském, tak na to mají a umí to ukázat.

Koncert se odehrál na stadioně pražské Slávie, kde se ten večer sešlo cca 25000 lidí. Nejenom, ale i díky tomuto, byla atmosféra neopakovatelná.

Předkapelou byli britští Voodoo Six, kteří představili několik skladeb lehce tvrdšího ražení, ale jinak přímočaré a líbivé. Hráli vyrovnaně, celkem přibližně 45 minut. S touhle volbou Maiden určitě vedle nešlápli, ale na tour s Dream Theater to nedosáhlo.

Předtím, než ale začnu popisovat hudební výkony, tak bych rád věnoval pár slov počasí. Ten den bylo převážně dusno, a předpovědi večerních bouří byly víceméně každému známy – skutečnost ale překvapila všechny do jediného. Už během Voodoo Six začalo lehce poprchávat, ale co se strhlo během čekání na Maiden se dá popsat jenom těžko. Z nebe přišlo peklo. Během několika minut byl dav promočen až na kost, a i když intenzita lijáku místy slábla, tak vydržel přechodně až do celého konce koncertu v 22 hodin.

Po konci Voodoo Six a když se déšť trochu uklidnil, začala četa bedňáků uklízet vodu z pódia, aby zajistila bezpečnost a plnohodnotný stav pro „mejdny“. Po několika desítkách minut se ozvaly tóny intra k songu Doctor, Doctor od UFO, a davem projela energie několika desítek tisíc voltů. Nejen skalní fanoušci znají, že tenhle song uvádí samotný začátek Iron Maiden, a proto se strhl řev, mávání rukou, poskakování, pískot a jinak všeobecný bordel. Po „doktorovi“ nás ještě chvíli šponovali klasickým barokním intrem s šílícími světly a scenériemi ne nepodobnými obalu alba Seventh Son Of A Seventh Son, které se promítaly na dvou obrazovkách po bocích pódia.

Následně přišel začátek Moonchild slovy „Seven deadly sins“, a po tomhle úvodu, v místě, kde kytary gradují nejvíce, vyskočili na pódium samotní mistři. Všichni v neuvěřitelné formě a s energií, která by se jim dala lehce závidět. Prvních několik písní sice pokulhávala kvalita zvuku, obzvlášť, co se vokálů a kytar týče, ale brzy to bylo dáno do pořádku. Celý setlist se točil kolem alba Seventh Son a éry osmdesátých let, i když kapela přidala pár třešniček i z dob jiných. Nejsilnějšími momenty však byly písně Afraid To Shoot Strangers, Phantom of the Opera, a samotná titulní Seventh Son – při těhle epických peckách byla atmosféra tak elektrizující, že lidé nevěděli, jestli blesky lítají z oblohy, nebo z lidí.

Celkově bych setlist zhodnotil jako téměř perfektní, ale téměř - to jen protože jsou Maiden naprostá srdcovka a vždycky bych změnu nebo dvě provedl. Po palbě dalších pecek jako třeba The Prisoner, Run To The Hills, The Clairvoyant a dalších klasik, Maiden zakončili hlavní část koncertu už klasickou párty písní „Iron Maiden“ a po chvilce přišly i přídavky v podobě Aces High, The Evil That Men Do a představování kapely na závěr v podobě Running Free. A jako tradičně na úplný konec Monty Pythonské „Always Look On A Bright Side Of Life“. Během písní se několikrát zjevil Eddie v nejrůznějších reinkarnacích – za pódiem, z boku, nebo dokonce chodící mezi hudebníky.

Výkon Bruce Dickinsona byl zpočátku lehce rozehřívací, ale po dvou třech písních se rozječel naplno a stříhal si i některé náročné části s překvapivou přesností. Vzhledem k jeho věku obrovský respekt a úcta. Jediné, co bylo občas slyšet více, než Bruce, byl mohutný jekot publika. Mezi songy diváky bavil hláškami o šamponu k té sprše, co jsme dostali, ale celkově se tentokrát delších průpovídek zdržel kvůli pozdějšímu začátku – za což se také v první části omluvil. Dvaadvacátá hodina se prostě dodržet musela. Kousek songu Phantom … sice popletl, ale diváci, kteří znali text jistě lépe, to vzali spíše s humorem.

Kytarové trio bych popsal jako standardně kvalitní, velmi mě potěšilo synchronizované sólo Janicka  a Adriana v The Evil That Man Do – podobně, jak to mají ve zvyku během písně The Trooper. U Nicka byla slyšet kupa improvizace oproti studiovým albům, ale všechno sedělo a některé bicí kousky tím výrazně vylepšil. A Steve jako vždycky běhal prsty po hmatníku jako šílený, běhal samozřejmě (ostatně jako i zbytek bandy) i po pódiu a dělal, že diváky střílí basou. Shrnul bych to jako výbornou performanci, ale to je pro Iron Maiden prostě standard.

Atmosféru dotvářelo perfektní nasvícení a pyrotechnika – moment, kdy Bruce „vyvolával“ plameny z ohnivých trysek pomocí svého mikrofonu se mi vryl do paměti velmi hluboko. A téměř každý emotivní moment doprovázel tu výbuch, tu sprška jisker.

Celkově se mi koncert líbil o mnohem více, než onen ze Sonisphere v roce 2011, velkou měrou dáno setlistem, ale i atmosféra byla zkrátka mnohem autentičtější a hustší. Nemohu říci žádnou zásadní výtku, a i onen liják připadal fandům při dovádění jako lehká sprška.

Pochvala patří i pořadateli, Live Nation, za dobré zvládnutí onoho rozmaru počasí a celkovou přípravu, kde jsem si nevšiml jediného zádrhelu.

Setlist byl následující:

Moonchild,  Can I Play with Madness,  The Prisoner,  2 Minutes to Midnight,  Afraid to Shoot Strangers,  The Trooper,  The Number of the Beast,  Phantom of the Opera,  Run to the Hills,  Wasted Years,  Seventh Son of a Seventh Son,  The Clairvoyant,  Fear of the Dark,  Iron Maiden,  Encore,  Churchill's Speech,  Aces High,  The Evil That Men Do,   Running Free