Unity si na debutu neujednotili myšlenky

Pražská pětičlenná partička Unity známá svými energickými představeními vydává po dlouhých šesti letech první dlouhohrající desku. Mimo breakbeatových, dancehallových či rockových rytmů se na vás valí vysamplovaný vokál Jimi Hendrixe či zvuk banja. A my hledáme odpověď na otázku: Je to normální? Dá se to vůbec poslouchat?

 

 

Na začátek malá rekapitulace. Píše se rok 2007 a slovo fúze se v devadesátých letech objevilo víckrát než dost při snaze o charakteristiku stylu snad každé druhé kapely. Byť jsou Unity známí a snad i uznávaní pro své kombinování stylů, my slovo fúze v tomto textu používáme nyní naposledy. Protože fúze není cíl, ale prostředek. Jedinou intencí může být přece pouze a jen hudba. Zkusme se bez předsudků zaposlouchat a vnímat pouze hudbu, nikoliv styl(y).

 

 

 

Anglický projev a jeho frázování se ve výslovnosti blíží střední škole. Jak by řekl Ota Klempíř: „To frázuje jak víš co... fízlové."

Čtrnáct tracků, jeden zvláštnější než druhý. S přibývajícími minutami na displeji vašeho přehráváče se do toho víc a víc zamotáváte. To je jistě pro dlouhohrající desku pochvala, ovšem jen za předpokladu, že víte, jak z toho ven. Že přijde něco, co vás nějakým způsobem uhrane a vytrhne z nepřeberného a často až zmateně působícího množství frází, které Unity na debut ukohnili. Jistě, všichni máme rádi, když se v hudbě něco děje, ale na druhé straně, někdy míň znamená víc. A tohle pravidlo je aplikovatelné téměř na celý debut. Na desce sice zaslechneme množství dobrých beatů, funky kytarek i zajímavých samplů, ale přesto to dohromady prostě nefunguje. Moment, co když za to může jen a jen zpěv? Co když je vokál právě ten činitel, který místo aby jednotil, rozmělňuje?

Dvojka rapujících a zpívajících chlapíků MC Adrenalin a Yen-da si vytyčila jasný úkol: bavit. Ale nejde jim to tak dobře jako například klukům z Bow Wave, kteří díky dobré flow dokáží obhájit sebenaivnější text. Nejsou ani ostří jako SuperCroo, chytří jako Indy & Wich či vypálení jako PSH. Nejistý přednes českých textů bohužel spíše připomene koncert Brutusu na nějaké zapadlé tancovačce. Anglický projev a jeho frázování se ve výslovnosti blíží střední škole. Jak by řekl Ota Klempíř: „To frázuje jak víš co... fízlové."

Nová deska Unity zní jako betaverze všeho, co pravděpodobně kluci poslouchají a mají rádi. Možná se mýlím, ale názvuky kapel jako J. A. R., Asian Dub Foundation či Stephunk-T tu proznívají celým albem. Jediným problémem zůstává, že hlavě se do rytmu kývat nechce. Unity si to dělají podle sebe a baví je to, nejsem si ale jist, jestli jejich debut bude bavit ještě někoho jiného. Mě bohužel oslovilo jen číslo pět. Je zde totiž doopravdický vokální přednes Sister Zulu (ex Skyline), který celou stopu ucelí a dá jí punc hitovosti.

Křest alba proběhne 17. října v pražském Roxy a jistě se bude tancovat. Energickou koncertní show doprovodí djs Saku, Dušan Only One a Voita.

 

Autor: Filip Johánek,www.nekultura.cz