Untitled – Evoluce Korn se nezastavila ani na osmé desce

Před dvěma lety je po dlouhých letech spolupráce opustil kytarista Brian „Head“ Welch. Minulý rok si vzal dovolenou další zakládající člen, bubeník David Silveria. Vyměnili label. Přichází s novou deskou a prohlašují, že je to ještě stále baví. Otcové nu-metalu, kteří se od něj distancují. Sedmnáct let po svém debutu Korn vypouští další porci pořádného rámusu a niterných výpovědí.

 

Můžeme se přít, jestli odchod dvou zakládajících členů a příchod klávesisty, stálého koncertního hosta v podobě zpěvačky a bubeníka nezměnil Korn spíše k horšímu než k lepšímu. Když se nám tuto nudnou debatu podaří přeskočit a zaposloucháme se do alba bez předsudků typu Korni už nejsou to, co bývali... nebo nejlepší byly stejně staré desky, budeme příjemně překvapeni. Už na titulním singlu Evolution je cítit, že vývoj pokračuje, a že i když klipovka není právě plná nečekaných zvratů, je upředena tak trochu „jinak“.

 

 

 

"...a když se občas objeví „gothicko-metalovo-paranoidní" schýza made by Jonathan Davis, připadáte si, jako by vám bylo patnáct a poslouchali jste s úsměvem na rtech jednu ze starších desek."

Svůj podíl na tom nese přítomnost britského producenta a remixera Attica Rosse a bubeníka Terryho Bozzia, který dříve mlátil do bubnů u samotného Franka Zappy (!). Zvuk a bicí nástroje jako dva základní stavební kameny hudby Korn tak prošly zajímavou změnou, která postavila do jiných souvislostí klasicky hutné kytarové rify. Žádná velká změna se ale neodehrává, protože vše pohltí až na výjimky nudící vokál. Na zpívané refrény jsme si u Korn již zvykli, ale takhle mainstreamově znějící party u hodně fandů nebudou mít šanci.

Když budete mít to štestí a narazíte na to zajímavější z Untitled, Korn pro vás neskončili. Komu stejně jako mně vadí někdy až přílišná Davisova snaha stát se zpěvákem, bude určitě mile překvapen brutálně vybarvenou baladou Kiss. Jonathan se zde skvěle našel a mocný refrén vás chytře a nekompromisně rozdrtí. Kluci z Korn opět zapřemýšleli a podařilo se jim to udělat zase o trochu jinak. Tak vtipně „nenu-metalově“. Ve většině ostatních skladeb ale nastupuje zvláštní fúze do gothiky zahaleného metalu a popu, kterou buď nepochopíte, anebo ji ještě dřív vypnete.

I když ho Korn už provozují nejméně druhou desku, jejich „nu-metalo-pop“ jim příliš nesvědčí. Naštestí se to neděje všude, a když se občas objeví „gothicko-metalovo-paranoidní“ schíza made by Jonathan Davis, připadáte si, jako by vám bylo patnáct a poslouchali jste s úsměvem na rtech jednu ze starších desek.

Jsou tu zajímavé, na nu-metal progresivní části, jsou tu pořádné nářezy opatřené zvukem z 21. století a nejsou vždy tak nudné, jako to dělá 99 % plagiátorů a hudebních zlodějů schovávajících se za podladěné kytary, výkonné zesilovače a obrovské bedny.

Další deska od Korn. Trocha řevu, více zpěvu a něco málo brutálně vyjádřené deprese. Nic zvláštního se nestalo, ale za poslech to určitě stojí. Zatracovat někoho za to, že se ještě nerozpadl a že ho baví skládat muziku a objíždět plné haly natěšených diváků, přece nelze. Podle všeho to vypadá, že Davise, Munkyho i Fieldyho to ještě nějaký pátek bavit bude. Long live Korn!

Hodnocení: 60 %

Autor: Filip Johánek, nekultura.cz