Chris Barker z Anti-Flag: Pokud něčemu věříte, dokážete cokoliv

Punk rocková skupina Anti-Flag za svojí dlouholetou existenci zažila dost pádů i vzestupů. Založila několik aktivistických hnutí, účastnila se řady protestů a dokonce donutila Bílý dům změnit svá stanoviska vůči válce v Iráku. O tom a mnohem víc si s námi popovídal zpěvák a baskytarista Chris Barker před vystoupením kapely na Sziget festivalu.

Toto není poprvé, co hrajete zde na Szigetu, že?

Ne ne, je to už vlastně po třetí.

Máte rádi tak velké festivaly, jako je Sziget? Je tu dohromady přes 400 000 lidí.

Je to šílený, ale myslím si, že festivalové prostředí je velmi důležité pro kapely jako Anti-Flag. Dává nám to skvělou příležitost mluvit o věcech, o kterých třeba ostatní kapely nechtějí moc hovořit. A většinou to jsou velmi jednoduché myšlenky. O tom vlastně jsou všechna naše vystoupení na fesťácích. Vyskočíme na stage a mluvíme o antirasismu, antisexismu, homofobii apod. Jsme prostě čtyři kluci, co věří, že kdokoliv jste, je jedno, jestli z České Republiky nebo z USA, Maďarska…všichni jsme si rovni. Naše planeta je obrovská a hloupě ji poskvrňujeme boji o národnosti, vlajkami, zbytečně řešíme barvu kůže – jsou to sračky.

V tom je krása festivalů. Zde se obvykle toto moc neřeší.

Přesně tak. Děláme to, protože možná naše vystoupení uvidí někdo mladší, někdo, kdo se cítí sám a přijde mu, že festival je jediné místo, kde může být sám sebou. My chceme těm lidem sdělit, že to je OK. To občas může lidem hodně pomoci.

A co klubové koncerty?

To je něco úplně jiného. Do klubu chodí spíš naši fanoušci, kteří nás a tedy i naše postoje již znají. Všichni jsou již vzdělaní. Nemusíme tolik řešit politiku ani kapelu, prostě si společně zazpíváme a užíváme show. Kluby a festivaly jsou naprosto rozdílné představení pro nás.

Nedávno jste oslavili 20 let kapely. Byly vaše postoje a představy tehda stejné, jako jsou teď? Přeci jen jste kapelu založili již v minulém století.

(smích) Hodně se změnili, protože lidé se prostě mění. Co je ale zajímavé, tak je, jak Evropa změnila Anti-Flag. Když jsme založili kapelu, to bylo 1993 a Amerika šla zrovna do války s Irákem. Justin byl velmi vyděšen tím, co se tehdy dělo a tak založil tuto kapelu proti nacionalismu. Poté v roce 2006, tehda jsme asi byli vůbec největší jako kapela, tak tu byla druhá invaze Ameriky do Iráku. To byl pro nás impuls, že je zde jasný důvod, proč tu jsme a musíme pokračovat. No a pak tu máme 2014, kdy Barack Obama právě teď opět shazuje bomby na Irák a my si říkáme „sakra tyhle hovna nikdy neskončí“. Kdy si už lidé konečně uvědomí, že vzájemným zabíjením se nic nevyřeší.

Takže songy, které jste tehda napsali, jsou vlastně stále aktuální.

Ano, bohužel ano. Když jsme začali, soustředili jsme se na náš domov – na Pittsburgh. Na našem prvním albu Die For the Government mluvíme samozřejmě o tom, jak nás znepokojovala válka v Iráku, ale také tam jsou songy právě o našem rodném městě. Například jeden song je o tom, jak byl Justin vyděšen policejní brutalitou v Pittsburghu a Americe obecně. Ta byla v porovnání s ostatními zeměmi velmi častá a bohužel dost surová. Když jsme pak v 2003 udělali první turné po Evropě, došlo nám, že zde jsou lidé stejní jako my. Mají stejné problémy, bojí se stejných věcí a teprve tehda nám opravdu došlo, jak ty národnosti jsou naprosto hloupá a zbytečná věc. Proto se jmenujeme Anti-Flag.

Začátky pro tak politicky aktivní kapelu asi nebyly moc jednoduché.

To vůbec ne. Prvních skoro 10 let jsme byli v Americe na black listu. Rádia nesměla hrát naši hudbu, obchody nechtěli prodávat naše alba, velké haly odmítali naše koncerty. Censura byla všude. Pohybovali jsme se dost v undergroundu, hráli na protestech, v menších klubech nebo většinou prostě u známých v garáži. Neměli jsme proto ani peníze na nástroje – dost aparatur jsme si půjčovali. Nám to ale bylo jedno. Když jsem začal v Anti-Flag, bylo mi 17 a baskytaru jsem si půjčoval od kamarádky.

Dokázali jste jako kapela něco, na co jsi fakt hrdý?

Dokázali jsme dostat pár lidí z vězení, to je fajn. Ale nikdy nezapomenu na to, že nás pozvali do Bílého domu, abychom mluvili o našich představách. Byli jsme sotva dvacetiletý kluci a vláda chtěla slyšet naše názory a návrhy, jak změnit řadu věcí, které onehdy trápili Ameriku. To byl naprosto neskutečný a dech beroucí zážitek.  Strávili jsme tam celý den. Tenkrát mi došlo, že pokud něčemu opravdu věříte, prostě si za tím jděte hlava nehlava a dříve nebo později dokážete cokoliv.

To je super myšlenka na závěr, moc díky za rozhovor.

Nemáš vůbec za co, vždycky si rád popovídám o těchto věcech s lidmi.