Europe: War of the Kings - švédští klasici se vracejí

Pokud snad máte pocit, že je vám název rockové kapely Europe cizí, pak jste určitě při poslechu jejich nejznámější skladby Final Countdown nevěnovali nikdy pozornost interpretovi. Teprve stejnojmenným albem se v druhé polovině osmdesátých let dostali z rodného Švédska na mezinárodní scénu a zároveň tím zahájili i odpočet ke svému vlastnímu konci. Kapela se totiž na začátku devadesátých let odhodlala k pauze a na nové album si fanoušci počkali až do roku 2004. Od té doby vydali už čtyři alba, War of the Kings je jejich pátým a nutno přiznat, že kapela zraje jako víno.

Již zmiňovaný Final Countdown je zářným příkladem toho, jak v osmdesátých letech vypadal rock, obzvlášť pak ten švédský rock, o němž jsme psali loni v říjnu při příležitosti recenzování alba kapely Dalton. Jistá spojitost mezi oběma kapelami jistě byla minimálně v oněch osmdesátých letech, ale zatímco Dalton dokázali vytvořit pouze velice průměrné album po svém návratu na hudební scénu, Europe prostřednictvím svých posledních alb dávají světu znát, že nejsou jen mainstreamovými interprety, ale hudebníky se srdcem a duší.

Než se dostaneme k novince War of the Kings, ještě pár slov o jejich předchozím albu Bag of Bones. Z bezedného hudebního pytle totiž kapela vytáhla a oprášila pár kostí jasně navozující atmosféru sedmdesátých let a tehdejší hudby. Možná proto není překvapením, že na War of the Kings se kapela v čele se zpěvákem Joeyem Tempestem posunuje o dekádu dále a dává posluchačům zažít průřez osmdesátkovými motivy, kterým ale dává vlastní punc jakési nové Europe-kvality. Úvodní a zároveň titulní skladba War of the Kings se asi nejvíc podobá velice kvalitnímu hard rocku v pomalejším úderném tempu, kterému vévodí vydařená kytarová sóla. Není tomu jinak ani u druhé skladby Hole In My Pocket, která je ale daleko svižnější a její tři a půl minuty utečou velice rychle.

Jako malé zklamání se v zavedeném konceptu může jevit třetí skladba. Second Day se blíží osmdesátkám i prostřednictvím trochu jemnějšího rocku, přičemž její nejsilnější stránkou bude beze sporu text. V podobném duchu odlehčeného nenáročné a dobře se poslouchajícího rocku se nesou i další skladby, mezi kterými vyniká California 405 především díky výborným klávesovým partů připomínajícím tvorbu Deep Purple. Days of Rock 'n' Roll se pak nemálo podobají další klasické kapele Rainbow a bezesporu se jedná o zdařilý riff s dalším výborným sólem. V případě následujícího Children of the Mind je opět nejlepší částí kytarové sólo, které skladbu vyzvedává z průměru a připravuje půdu pro asi nejlepší počin z alba.

Když zkusíme nakombinovat charakteristické rysy tvorby Rainbow s ústředním motivem Kashmir od Led Zeppelin a přidat ještě trošku hammondových varhan Jona Lorda, dostane prapodivnou směsici, která ale překvapivě funguje. Rainbow Bridge, jak se devátá skladba na albu jmenuje, má všechno, po čem může stárnoucí rocker toužit. Kapela jakoby se snažila křičet do světa, že miluje starou rockovou školu. Na oddechnutí pak Europe nabízejí nadšeným posluchačům i plnohodnotnou rockovou baladu, která by se pochopitelně neobešla bez klávesových partů a alespoň jednoho anděla v textu – Angels (With the Broken Hearts) možná nejsou vhodnou volbou za Rainbow Bridge, ale na kvalitě jim to rozhodně neubírá. Chtě nechtě jsme se dobrali na samý konec alba, který reprezentuje skladba Light Me Up držící se ve stylu amerického hard rocku, respektive heavy metalu s osmdesátých let a jen těžko si nemůžete představit prosluněné Miami nebo Grand Theft Auto: Vice City.

I přes veškerý můj skepticismus se Europe prezentují jako praví rockoví kmeti, kteří z lásky hudbě tvoří hudbu kvalitní. I přes to, že album vlastně jen čerpá z bohaté rockové historie a nenabízí v zásadě nic moc nového, jedná se o velice solidní počin, který stojí za to zkusit.

Hodnocení: 80 %