Kalapács - Enigma: maďarský metalový opus

Pokud právě čtete tento text a posloucháte maďarskou kapelu Kalapács (Kladivo), a je to zároveň vaše poprvé s touto kapelou, není se čemu divit. Navzdory tomu, že maďarští metaloví gurmáni nejsou žádnými nováčky, se asi dost těžko dostávají do širšího metalového povědomí v širokém světě. Už jen jejich domovské Maďarsko asi nebude tou pravou metalovou zemí zaslíbenou, což ale kapele v čele s dvaapadesátiletým Józsefem Kalapácsem, rozhodně nebrání být maximálně produktivní. Jen pro jeho vlastní kapelu se totiž v případě alba Enigma jedná už o desáté studiové album.

Po nezvyklých kapelách z Kypru nebo Islandu je pro mě docela překvapující, že narážím na maďarský metal teprve teď, když jak kyperští Stormcast, tak islandští Skálmöld to k nám mají mnohem dál. Připraven prakticky na cokoliv, jsem opatrně spustil jednu z ukázek nazvanou Özönvíz, česky Povodeň. Jak příhodný název. Z reproduktorů se totiž vyvalila neuvěřitelně chytlavá hudba zrcadlící léta zkušeností a umě komponované prvky heavy metalu a power metalu neomylně spojené ve fungující celek, který podkresluje nesrozumitelná maďarština. Během tří a půl minuty ale bylo jasné, že tohohle nového alba s názvem Enigma budu chtít slyšet daleko víc.

Skepse pozorného posluchače napadá, že pokud narazil na skladbu vybranou z alba zveřejněnou na stránkách vydavatele, půjde patrně o to nejlepší z alba a může pak logicky následovat zklamání. Tentokrát ovšem dostala moje skepse na frak od maďarských metalových profesionálů. Album Enigma je složené ze dvanácti skladeb s celkovou stopáži přesahujících příjemných pětačtyřicet minut. Úvodní čtyři a půl minuty dlouhá Az Ördög Visz El, volně přeloženo Aby vás Ďábel vzal, zdaleka nenabízí to nejtvrdší ani nejrychlejší z celého alba, ale velice dobře navnadí nejen zpívanou maďarštinou, ale především výbornou kytarovou stránkou. Titulní skladba Enigma, na albu druhá v pořadí, o něco přitvrzuje zvuk a blíží se tak severským riffům, které pak plynule přechází v nejtradičnější možnou podobu heavy metalu.

Výborné tempo má také třeba Adj Valamit, na jejímž začátku zpěvák a frontman József Kalapács představuje, že stejně jako jeho hudba se dokáže měnit i jeho hlas, což dokazuje ještě například ve skladbě A Játék, Ha Véget Ér. Zuhanni Kell pak po čtyřech předchozích skladbách trochu ubírá tempo, přidává špetku power metalu, a kapela nabízí zase úplně jiný náhled na jejich dovednosti. Album pak pomalu uzavírá dvojice Verseny (Soutěž), kde zpěv zní opět trošku jinak, riffy jsou opět zdařile úderné a chystají půdu pro poslední skladbu z celého alba Búcsú Helyett, s příznačným českým překladem Rozloučení. Nejkratší, pouze dvou a půlminutová skladba, je zároveň maďarským pojetím metalové balady, jejíž líbezné kytarové tóny si vystačí pouze se zpěvem.

To je bohužel celé. Pětačtyřicet minut uteklo jako se zuřivými maďarskými nájezdníky v zádech a člověk se musí namyslet nad tím, jestli je dnešní metalový mainstream to, co si zasluhuje pozornost. Vytknout maďarským bardům zpěv v mateřštině by bylo stejně hloupé, jako vytýkat to jejich islandským kolegům, některým norským kapelám nebo prakticky komukoliv jinému. Na druhou stranu je škoda, že se tato výborná hudba asi těžko dočká širokého přijetí, a to právě kvůli jazykové bariéře. Kdyby totiž kapela na stará kolena začala dělat hudbu anglicky, kdo ví, jak by se jí dál dařilo. Ve dvaapadesáti letech v každém případě není ještě zdaleka pozdě a tuto výbornou metalovou mozaiku, nabízející odlišné tváře heavy metalu, snad neslyšíme naposledy.

Hodnocení: 90 %