Noirový výlet do záhrobí s Grim Fandango

Napadlo vás, že by nebylo špatné odpočinout si od všech velkorozpočtových nákladných sci-fi a fantasy dobrodružství, stejně jako jejich velkolepých soundtracků, a podívat se někam jinam? Co třeba netradiční stylizace Země mrtvých, která více než horor připomíná film-noir, gangsterky a především nabízí netradiční herní i hudební zážitek? Pak jste tu správně, Grim Fandango vás zve do svého spletitého života agenta Oddělení smrti.

Mohlo by se zdát, že tato tradiční adventura z dílny kdysi famózních LucasArts bude hororovou záležitostí už jen podle těch pár náznaků, které byly zmíněny hned na začátku. Není to tak docela pravda. Hra nemá za úkol nikoho strašit, ale nabídnout zápletku vycházející z mexických pověstí o záhrobí. Hráči se tak dostávají pod kostru Manuela Mannyho Calavera, který pracuje na Oddělení smrti. Jeho úkolem je ulehčovat duším od jejich břemen a zdárně je převádět do Země mrtvých. Jak už to tak bývá, obyčejný pěšák v poli odhalí něco nekalého, a může tak začít dobrodružství plné koster a dalších prapodivných obyvatel netradičně ilustrovaného světa.

Stylizace záhrobí do podoby noirových filmů si s sebou nese několik specifik včetně výborných hlášek nejen hlavní postavy. „Před Smrtkou se schovat nemůže, zvlášť když má pistoli,“ chápete, kam to směřuje? K soundtracku plného libých tónu kombinujících jazz, swing, jihoamerickou hudbu a částečně také orchestr. Autorem tohoto skvostu je americký skladatel videoherní hudby Peter McConnell, který zažil doby slávy LucasArts, a podílel se mimo jiné i na soundtracku ke hrám jako Indiana Jones and Fate of Atlantis, The Dig, Brütal Legend, anebo z nejnovějších zmiňme třeba Broken Age. U posledního jmenovaného pozorní čtenáři patrně zpozorněli – jedná se totiž o jeden z nejlepších herních soundtracků roku 2014.

V roce 1998, kdy byla McConnelovi svěřena tvorba soundtracku, měl už na svém kontě třiadvacet větších či menších hudebních počinů a ona zkušenost se promítla i v samotné hudbě. Původní verze soundtracku s příjemnou třičtvrtěhodinovou stopáží totiž obsahuje daleko víc než jen gangsterskou hudbu do černobílých filmů, jednou z inspirací pro hru samotnou je mimochodem Casablanca. Od svižných orchestrálních skladeb jako Smooth Hector, se rázem dostáváme k emotivnějším kouskům s dominujícím saxofonem, které mohou mít i pouhých dvacet vteřin, přesně jako She Sailed Away.

I přes to si McConnell dokázal vystačit s takovým malým prostorem, aby vytvořil plnohodnotnou část soundtracku. Houslistické představení v dalším krátkém kousku Raoul Appears připomíná asi nejvíc virtuózní klasickou hudbu než soundtrack k videohře. Velice často jsou ve hře používány španělské a mexické motivy, jako například v jedné z posledních skladeb Temple Gate. Kromě orchestru na posluchače působí i něco připomínajícího polozapomenuté indiánské kultury střední Ameriky. Compañeros pak mluví sama za sebe i svým názvem a pokud je to málo, zvuk trubek a španělských kytar se postará o zbytek.

Pro hráče je hudba ke Grim Fandango nostalgickou vzpomínkou na znamenitou hru, která se mimochodem právě dočkala remasterované verze, pro ostatní by mohl být netradiční a velice zdařilý soundtrack vhodným podnětem k tomu, aby se spolu s Mannym podívali na to, jak vlastně funguje záhrobí. Na úplný závěr ještě můžeme zmínit, že Peter McConnell při příležitosti vydání remasterované verze hry přetočil i soundtrack, a to s pomocí Melbournského symfonického orchestru.