Rocksymphony ve Zlíně: I wanna rock and roll all nite...

Projekt Rocksymphony je jedním z koncertů populárního repertoáru Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín pod vedením dirigenta Viktora Kozánka ml. a ve spolupráci s pěveckými sólisty Martou Jandovou a Janem Toužimským. Program večera tvoří slavné rockové hity od AC/DC, Black Sabbath, Europe, Guns 'N' Roses, Iron Maiden, Kiss, Led Zeppelin, Metalliky, Scorpions či ZZ Top v nových, orchestrálních aranžmá Aleše Pavlorka, Viktora Kozánka ml. a Jana Koláře. S tímto programem se filharmonie a sólisté představili letos v létě na Masters Of Rock ve Vizovicích a kromě toho celkově již čtyřikrát také v domovském prostředí filharmonie v Kongresovém centru Zlín, nejnověji 29. 11.

Projekt vznikl pod vedením dirigenta Viktora Kozánka ml. a v dramaturgii Michala Pášmy. Instrumentálně pojaté skladby se střídaly s pěveckými výstupy Jandové a Toužimského za doprovodu filharmonie, která se na tento večer patřičně vymódila: vyčesaná číra, make-up ve stylu kapely Kiss, falešná tetování...to vše jsme mohli vidět u některých členů orchestru. Sestavu v neposlední řadě doplňovalo rockové trio ve složení David Uher (kytara), Karel Pevný (baskytara) a Hanz Sedlář (bicí).

Již první instrumentální skladbou, Enter Sandman od Metalliky, nasadil orchestr laťku pěkně vysoko...kdyby dnes žil provokatér Mozart, možná by napsal právě něco takového. Neméně zostra to následně vypálil "Sharp Dressed Man" Honza Toužimský. To už ale přicupitala Marta Jandová v černých šatičkách a na vysokých jehlových podpatcích...ne, ani to jí nic neubralo na důvěryhodnosti, přestože rockerky tomuto vzezření obvykle spíše neholdují. Cupitala, smála se, lítala z jedné strany pódia na druhou, utahovala si ze svého pěveckého kolegy i ze sebe samotné, nyní i po zbytek večera, a velmi rychle si získala publikum na svou stranu.

Dočkali jsme se od ní nejspíš nejlepší, ale přinejmenším nejupřímnější verze megahitu Nazareth Love Hurts, jakou kdy český interpret zazpíval, a následně Sweet Child O' Mine od Guns 'N' Roses. Využití sytého ženského vokálu v písních, které publikum už několik desítek let zná v podání zpěváka-muže, je vůbec zajímavým nápadem, který se v případě Marty Jandové opravdu povedl. V této písni se více než kdekoli jinde během celého koncertu potvrdil názor, že housle mají v symfonickém aranžmá stejný význam jako elektrická kytara v rockové kapele: dokázala to technicky i výrazově výborně zahraná sóla, původně kytarová, zde precizně přepracovaná pro housle.

Orchestr opět přesvědčil o svých kvalitách v jedné z nejslavnějších skladeb rockové historie vůbec – Stairway To Heaven od Led Zeppelin. A když "do nebe", tak i "do pekla"...v Highway To Hell od AC/DC Marta opět zpívala jako o život, a pak už přišel čas na delší set písní od Kiss: I Was Made For Loving You, Forever, Rock'n'Roll All Nite. Po baladickém lovesongu Forever s hezky sezpívanými dvojhlasy se Marta s Honzou v následující písni snažili zapojit i publikum...ale hlasitost zpěvu fanoušků se jim přinejmenším nezdála. Dobrá, pojďme tedy šeptat: I... Wanna rock and roll all nite... And party every day... Pomalu přidávat na hlasitosti...Marta úměrně s tím zvedala ruku výš...když už to nestačilo, zapůjčil dirigent pohotově svou taktovku...a když už ani to nestačilo a dav regulérně řval, přiběhli Viktor Kozánek a Honza Toužimský k Martě a zvedli ji do výše. Povedené finále první části koncertu!

Začínat druhou půlku koncertního večera "odpočítáváním do konce" – Final Countdown od Europe v instrumentální podobě – je přinejmenším originální. Ve druhé části potěšili oba pěvečtí sólisté interpretací rockových balad. Nejspíš úplně poprvé zazněla původní anglická verze She's Gone od Black Sabbath z úst někoho z českých interpretů, konkrétně Marty Jandové. Českou verzi s textem Jaromíra Nohavici známe v legendárním podání Marie Rottrové jako Lásko, voníš deštěm. Nedal se zahanbit ani Honza Toužimský, který přednesl píseň původně nazpívanou stejným interpretem jako předchozí jmenovaná, tedy Ozzym Osbournem – Mama I'm Coming Home. Honza pak také spolu s orchestrem postupně rozjel a vygradoval slavnou Smoke On The Water od Deep Purple.

A pomalu byl čas na delší set Scorpions. Marta a Honza ho zahajovali duetem Send Me An Angel, ale i tady si našli čas na vzájemné drobné legrácky. Následovalo Martino osobité podání Still Loving You...a dechové intro napovědělo na nejspíš vůbec největší "škorpionský" hit – hvízdavou Wind Of Change, při které si vokální party rozdělili oba pěvečtí protagonisté večera. Roztomilá byla Martina "holubička" a následné Honzovo krátké "odbourání se". Pokoušel se jí to pak vrátit, ale Marta se nedala a nepřestala zpívat ani na chvíli. Následně si vzala od fanouška z první řady telefon...a točila Honzu zdravícího do kamery metalovým "paroháčem", točila sebe, točila dirigenta Kozánka, točila a točila a točila se dokolečka...škoda jen, že toto video zatím není na YouTube k nalezení.

Publiku ovšem stále nemělo dost. A tak měla Marta pro fanoušky návrh – "smlouvu", jak řekla: ona shodí boty a oni budou skákat. Nápad měl u publika jednoznačně ohlas, a tak k jeho realizaci nebylo vůbec daleko: při další "škorpionské" Rock You Like A Hurricane se pod pódiem skákalo jako někde na festivalu. A to ještě nebylo vše. Honza s Martou avizovali "jemnou baladu", jedině při té prý vynikne Martin hlas, jak sama prohlásila. Už první tóny ovšem dávaly tušit kulišárnu: Run To The Hills od Iron Maiden je všechno, jen ne balada...a člověk by nečekal, co všechno ze sebe umějí vydat Martiny hlasivky. Při kytarovém sóle Davida Uhra si Honza "udělal živou kytaru" z Marty, a ani o jiné legrácky nebyla nouze.

Diváci by účinkující nejspíš nejradši nepustili z pódia, ale přinejmenším Honza Toužimský měl v tu chvíli jasno – toho večera ho čekal ještě jeden koncert, a to v Drnovicích u Vyškova s jeho domovskou kapelou Arakain. Rozloučil se tedy s diváky a Marta ještě na úplný závěr zopakovala Sweet Child O'Mine.

Co dodat? Jistě se zase najde pár "pravověrných" metloušů a pankáčů, kteří na Rocksymphony naplivou, jako se stalo po letošním Masters Of Rock. Ano, je to "vyvoněnější" rock, než na jaký jsme zvyklí ze žánrových festivalů tvrdé hudby. A má být? Ano, jsou to covery skladeb, které napsal, nazpíval a místy až do legendárních rozměrů proslavil někdo jiný. Jsou to ale covery, které mají smysl, protože nepostrádají kvalitu a tento koncept do nich vnáší něco nového. Písním sluší orchestrální aranžmá a pozvedávají je skvělé hráčské výkony Filharmonie Bohuslava Martinů, pěveckým sólistům jejich role také sedí jako ulité, ženský vokál v "tvrdších" skladbách původně nazpívaných mužským zpěvákem také není něčím, s čím bychom se setkávali běžně. Kromě toho se zde sejde několik generací příznivců rockové muziky – ti, kterým bylo v době vzniku těchto písní dvacet let a kteří by se dnes už možná na Masters vydat netoužili, i jejich potomci, jež se v té době narodili. A v neposlední řadě také mládež do dvaceti let, jež takto může objevovat kouzlo hudby, která si stále jen pomalu klestí cestu do školních osnov a která rozhodně není jen "tou trapárnou, co má fotr ve věži".