The Neverhood: genialita pojídače plastelíny

Podobně jako v každém jiném odvětví, i v případě herního průmyslu existují velké a dobře známé tituly, jako třeba již zmínění Starcraft, ale pak jsou i menší herní. Skoro by se dalo říct herní skvosty, na jejichž počátku stála geniální myšlenka, následovala parta schopných lidí, a výsledek se často stává legendou, byť ne tak známou. V roce 1996 vyšla hra The Neverhood, ve které se hráči ocitají ve světě z plastelíny, a stejně tak je z plastelíny hlavní hrdina. Pokud je to někomu málo, tak hra obsahuje ten nejpraštěnější soundtrack, jaký jsem kdy slyšel. A ten má na svědomí Terry Scott Taylor.

Když chtěl animátor a ilustrátor Doug TenNapel vytvořit postavičku Klaymena, využil pro něj a pro celý svět krásný pestrobarevný svět z plastelíny, bláznivou chůzi, a spolu s týmem i bezpočet různých hádanek, bez kterých by se hra neobešla. Co jim ale chybělo, byl soundtrack. Dodat zvuk něčemu tak jinému. Nabídku na vytvoření hudby tak dostal Terry Scott Taylor, americký písničkář a hudební skladatel, který se zaměřuje především na folkovou a pop-rockovou tvorbu a pro svou kapelu Daniel Amos, se kterou působí na hudební scéně od roku 1974. Tento skladatel, který svou inspiraci čerpá stejně dobře jak z alžbětinské poezie, tak se současných autorů, dostal za úkol vytvořit hudbu, která by zněla jako z plastelíny.

Co si pod tím normální člověk představí? Netuším. Podle českého webu věnovaného právě této hře, vzal Terry Taylor pány vývojáře za slovo a při natáčení soundtracku se prý plastelínou občas živil. Jestli to nějakým způsobem jeho tvůrčímu géniovi opravdu pomohlo, to ví snad jen sám Taylor, ale výsledek s genialitou minimálně hraničí. Samotný soundtrack vyšel na dvakrát, a to v letech 2000 a 2004, přičemž obsahuje třiačtyřicet skladeb, přičemž ale nejdelší z nich nepřesahuje ani tři minuty. Na naprosto běžné nástroje, kterými jsou například kytara, perkuse nebo trubka a banjo, dokázal Taylor spolu se svými kolegy nahrát nezaměnitelnou směsici stylů a žánrů.

Jednou slyšíte rock-pop, o chvilku později jazzovou trubku, kterou hned na to střídá správně nakřáplá folková kytara a nesrozumitelné vokály, které ale navzdory všemu dávají zvláštní smysl. Svižné hudební kousky střídají pomalé věnované bramborám, rajčatům, omáčce a hráchu. Nežertuji, skladba s tímto názvem, a dokonce i textem, se na soundtracku opravdu nachází. Z nepřeberného množství skladeb se opravdu těžko vybírají jednotlivé kousky, které by neměly uniknout tomu, kdo by se rád se hrou seznámil nejprve prostřednictvím hudby. I přes to se mimo těch několika připojených k textu pokusím vypíchnout alespoň pětici.

První bude The Battle of Robot Bil, jedna z těch delších. Dvě a tři čtvrtě minuty dlouhá a přesto má neskutečně epický nádech, se kterým si nezadají ani sáhodlouhé hudební eposy. Taylorovi se podařilo vejít do minimálního času, ale s maximálním efektem. Druhou v pořadí bude Pulling of the Pin, opět téměř tříminutový kousek a opět podobně epický, přičemž gradace skoro až bere dech. Třetí bude sbírka neslyšitelných zvuků nazvaná prostě Sound Effects Record 32, přičemž se jedná o více než minutu a půl promluv prokládaných tichem – nebo přesněji záznamem zvuků jako například muže sledujícího němý film nebo muže, který dostal chytrý nápad. Osmadvacet sekund pak Terry Taylorovi stačilo k zaznamenání zvuku, který vydává malý skřítek při známé abecední písničce – An Elf Sings His ABC. A pátou vybranou by mohla být například skladba Skat Radio. Dvou minutový kus, při jehož poslechu se patrně zamyslíte nad tím, co mají, za doprovodu trubky vydávané zvuky, znamenat.

Rád bych někdy viděl opravdového hudebního teoretika rozebrat tento úžasný soundtrack. Na první poslech se totiž jedná o nesrozumitelné změti hluků, které jsou ale na další pokus nahrazeny libými melodiemi, které zaujmou nejen hráče. Co říkáte na The Neverhood vy?