Visigoth - The Revenant King: magie, kostky a mamuti

Vybrat z nepřeberného množství nových alb uzavírajících první měsíc nového roku bylo těžší, než by se mohlo zdát. V zástupu dvaačtyřiceti alb se totiž objevila jména takových kapel jako Venom, Napalm Death, skandinávský Jorn Lande a nebo skupina umělců vzdávající poctu kytarovému géniovi Randy Rhoadsovi. Volba nakonec padla na mladou americkou kapelu Visigoth, jejíž singl Dungeon Master nabídl návštěvu metalového světa, který dlouhé roky tvořil Dio. Kapela zaujala všemi možnými způsoby, nezbylo tedy nic jiného, než se podívat rodákům z amerického Utahu na jejich visigothský zoubek.

Zažívá letos heavy metalový žánr renesanci? Po příjemném překvapení z australského Sydney v podobě Convent Guilt jsou tentokrát nováčci ze Spojených států, kteří se ale snaží klamat tělem. Jako nováčci rozhodně nevypadají už jen díky své old school image, prastarým bojovníkem na přebalu alba, celkovým pojetím jednotlivých skladeb a také na dnešní poměry neobvyklou délkou každé jednotlivé z nich. Nejkratší skladba z celého alba má totiž jen tři minuty a je nutno zmínit, že se jedná pouze o cover Manilla Road. Všechny ostatní původní skladby se pohybují v rozmezí pěti až téměř deseti minut, což je na nováčkovskou kapelu v tomto žánru opravdu nečekané.

Kapela své první plnohodnotné album otevírá stejnojmennou skladbou The Revenant King, ve které se sice částečně přibližuje k power metalovému konceptu, ale zvukem se bezpečně drží na poli heavy metalu. Klasické riffy působí na poslech velice příjemně, ale po chvíli se objevuje jeden z neduhů alba. Navzdory všem kvalitám je totiž osmiminutová skladba jako úvodní kus možná přeci jen dlouhá a chybí jí ten správný efekt, který má hned následující Dungeon Master. Svižnější tempo dokáže udělat neuvěřitelný rozdíl a daleko lépe v něm vyniká kytarové umění dvojice Jamison Palmer – Leeland Campana. Navíc nápad na zhudebnění konceptu Dračího doupě působí maximálně zajímavě. Nicméně opět má skladba víc než šest minut a ani ne v polovině posluchač může získat dojem, že je nejvyšší část skončit. Na místo toho ale kapela využívání pomalejšího intermezza, aby se pak vrátila k původnímu tempu a dalšímu vydařenému sólu.

Zajímavý na poslech je například i Mammoth Rider s pořadovým číslem tři, za kterým vykujuje Blood Sacrifice. Skladba zaseknutá někde na pomezí metalové balady a další svižné skladby. Působí totiž dojmem, že kapela vzala pomalé intro, pomalejší závěr a mezi to nacpala další, naprosto jinou píseň. Hodinu trvající album nicméně ubíhá za zvuků kvalitního žánrového heavy metalu, s jehož pomocí se kapela ale snaží o něco víc, než na co od začátku má. Bylo to dobře znát už v průběhu všech předchozích skladeb a výjimkou není ani závěrečné veledílo From The Arcane Mists Of Prophecy, která nicméně patří k těm nápaditějším skladbám na albu.

Na základě všech možných výtek by se mohlo zdát, že album je vlastně průměrné až podprůměrné, což rozhodně není pravda. Kapela naneštěstí pouze doplácí na svoji touhu a snahu po co nejepičtějších skladbách, která je aspoň v této chvíli zároveň jejich částečnou zhoubou. Pokud  by se Visigoth rozhodli přiučit něčemu od německých Gamma Ray, naučili by se lépe pracovat s tempem dlouhých skladeb, a ty na albu proložili pár kratšími údernějšími kusy, je dost možné, že by se z nadějných mladých Američanů mohla stát jedna z ikon novodobého heavy metalu. Do té doby to bude jen silně nadprůměrná kapela s visionářským přístupem k rozsáhlým skladbám. A pokud jde o hodnocení, asi si po vzoru Dračího doupěte prostě hodím kostkami.

Hodnocení: 80%