Dalton - Pit Stop: čtyřicet minut v osmdesátkách

Při poslechu muziky se člověku často stane, že naráží na zvuk, který je tu už třeba dvacet třicet let, a nestárne. Pořád je aktuální. Pak ale jednou narazíte na kapelu, která hraje tak, jako kdyby osmdesátá léta nikdy neskončila. Se stejnou vervou, se stejným nadšením pro věc, a se stejným zvukem, který dnes slýcháme většinou jen na oldies party nebo ve starších filmech. Aspoň takový dojem navozuje na první poslech švédská kapela Dalton, která vydává své třetí studiové album – opět po pětadvaceti letech.

Začínám mít pocit, že letošní rok je rokem nekonečného zástupu comebacků hudebních zombie. Tam narazíte na dvacetiletou pauzu, tam na desetiletou, onde zase na pětadvacetiletou, jako třeba v případě nedávno recenzované kapely Sanctuary. Když tak při náhodném výběru dalšího alba pro další týden narazíte na další takovou mezeru, je to už opravdu pozoruhodné. Jméno si tato kapela dala podle přezdívky svého bubeníka, který ji založil v roce 1986 a na konci osmdesátých let vydal s kapelu dvě alba – The Race is on a Injection. Pak se po kapele na dvacet let slehla zem a jejich, tehdy velice populární glam rock/metal, odešel do zapomnění s nimi. Osmdesátá léta patřila kapelám jako Twisted Sister, W.A.S.P. a podobným, které se na posluchače rojily opravdu ze všech stran. Ovšem ne každá měla šanci udržet se. A v případě Dalton si asi členové řekli, že na tuto dobu se slzou v oku zavzpomínají.

Třetí album s názvem Pit Stop vám už od prvních tónů jasně říká, že jste vkročili zpátky do osmdesátých let. Ready or Not, které album otevírá, na vás dýchne tou neskonalou silou věků. Klávesy na pozadí a úvodní pišťák volající „Let’s go“, to je přesně to, co jste mohli v době největší slávy od této kapely čekat. Dvojka v pořadí nazvaná Hey You zní vlastně skoro jako předchozí písnička, ale snad ještě přidává prapodivnému dojmu z alba prostřednictvím svých textů. Na druhou stranu by bylo pokrytecké tvrdit, že to kapele nešlape. Některým členům kapely táhne na šedesát, ale na muzice a elánu, který do ní vkládají, to rozhodně není vůbec poznat.

Zhruba v polovině alba kapela trošku zvolní a předvádí nám i ploužák nazvaný Follow Your Dreams. K původnímu tempu z první dvojice písniček se už kapela příliš nevrací ani dál na albu a třeba Here We Are je jen o něco rockovější verzí výše zmíněného ploužáku. Přitvrdit se nakonec ještě ale přece jen pokusí ve dvojici Something for the Pain a hlavně v poslední TGIF, kterou kapela album uzavírá.

Hodnotit takové album, jaké vytvořil Mats Dalton Dahlberg a jeho kolegové, je vždycky velice těžké. Kapela, která vychází z tvorby Treat, Dahlbergova původní kapela, a také se vezla na vlně popularity Europe v tehdejším Švédsku, asi nemá příliš místa na dnešní hudební scéně. I přes veškeré kvality, které album nabízí, působí výsledek suše, nezajímavě a opravdu by se hodil spíš do konce osmdesátých let, kdy kapela původně přestala působit. Nijak pak ani nenadchne celková stopáž, která jen stěží překračuje čtyřicet minut. Pokud chce zavzpomínat na mládí, třeba vás Dalton potěší. Pokud jste mladší ročníky, které si tu dobu vůbec nepamatují, pak vás naopak toto album naprosto zcela mine. Jak říká sama kapela názvem první písničky - Buď připravení jste, nebo ne.

Hodnocení: 50%