Exkluzivní rozhovor s Katkou Knechtovou: Pokud jsme se nechtěli v Prešově zbláznit, museli jsme začít dělat umění

Slovenskou zpěvačku Katarínu Knechtovou má obecenstvo nejen spojenou s působením v kapele Peha, ale od roku 2008 ji především vnímá jako sólovou interpretku, která během své kariéry získala několik hudebních ocenění a její hity zná snad každý Čechoslovák. Katka nám poskytla exkluzivní rozhovor, ve kterém nám prozradila, jak se udržuje v kondici, co ji baví na koncertech v Česku, jaké má plány do budoucna, ale také s láskou zavzpomínala na legendárního Mekyho Žbirku.

Katko, pocházíte z Prešova, a ten je označován za slovenský Seattle. Pochází odtud spousta kvalitních slovenských interpretů. Čím si to vysvětlujete, že je zrovna Vaše rodné město tak bohaté na hudební talenty?
Ano, z Prešova pochází velmi mnoho výrazných osobností kultury. Pamatuju si, že my jsme byli asi ta nejsilnější generace. Mám ale pocit, že v tuto chvíli už to trochu utichlo. Všeobecně je ale u nás na Slovensku dost málo mladých popových kapel, což je strašná škoda. Na druhou stranu se daří jiným hudebním žánrům - rappeři, hiphop, taneční scéna. Asi to patří ke každé generaci, že vždy vznikne nějaká skupina, která vynikne a zaujme mladé lidi. A ano, v Prešově byla taková zvláštní atmosféra, odsud vycházelo velmi mnoho výrazných muzikantů a připisuji to tomu, že jsme na Východě temperamentnější. Tady se toho moc nedělo a dodnes tomu tak je. Takže pokud jsme se nechtěli - konkrétně hovořím za sebe - v Prešově zbláznit (smích), tak jsme museli dělat nějaké umění a dávat to ze sebe ven, setkávat se s lidmi, kteří to cítili a vnímali stejně. Myslím, že to byl důvod, proč jsem se začala věnovat muzice a nejspíš hovořím i za spousty dalších.

Spousta z nás si Vás pamatuje ještě jako zpěvačku kapely Peha. Nevadí Vám, že si Vás občas ještě někdo spojí právě s kapelou Peha?
Ne, vůbec mi to nevadí, protože s kapelou Peha jsem prožila velmi významných dvanáct let svého života. Byla to kapela, která mě formovala v podstatě po všech stránkách a skončilo to ve správnou dobu. Takže vůbec mi to nevadí. Myslím, že jsem byla opravdu výrazným členem kapely, nebyla jsem jen nějaká dosazená zpěvačka, která by papouškovala něco, co v kapele vznikalo. Naopak jsem byla členem, který přispíval, tvořil muziku, podílel se na mnohých věcech. Díky tomu, že jsem měla profesionální "režim" od starších kolegů, tak jsem dnes o to silnější člověk. Jsou věci, které díky tomu dokážu zvládnout a nejsou pro mě tíhou. Každá zkušenost je dobrá a já bych si nedovolila o období s Pehou říkat něco negativního. Jsem za tu zkušenost vděčná, ale jsem ráda, že je to za mnou. (smích)

Odehrát koncert, během kterého střídáte několik hudebních nástrojů, k tomu je třeba spousty energie. Jak a čím se udržujete v kondici?
Moje písně nejsou úplně jednoduché a musím mít fyzickou, psychickou i hlasovou kondici. Když jdu na pódium, uvědomuju si, že tyto tři složky musejí být v pořádku, abych dokázala podat výkon, který chci a zároveň výkon, při kterém budou lidé cítit, že do nich dávám pořádnou dávku energie a že jsem zdravý člověk, který koncert zvládne odzpívat a i si ho užívat. Takže i když to občas nevypadá (smích), opravdu se hodně hýbu, jednak dělám kickbox, abych měla co nejlepší kondici i kapacitu plic a také udržuji svalstvo v nějaké formě tím, že chodím do posilovny, mám osobní trenérku. To jsou věci, které musím dělat, protože se stavím ke koncertům seriózně a zodpovědně.

Máte nějaké koncertní rituály, když jste s kapelou na turné? Co rozhodně nesmí ve Vaší šatně nebo na cestách chybět?
Předtím než jdu na pódium, zajdu si na toaletu, kde mám klid a soukromí. Tam si představuji a afirmuji, jak na pódium jdu a s jakou energií přicházím. Myslím na to, že chci lidem dát co nejkrásnější zážitek. Chci být co nejlepší a chci být hlavně uvolněná a mít z toho radost. Někdy si dám i půl deci koňaku nebo whisky, aby ze mě spadl ten zvláštní pocit stresu, dám si tím takový kopanec do zadku. Takže tohle jsou takové moje rituály.

Jak se Vám jako umělkyni žije a tvoří v Česku a na Slovensku? Myslíte si, že jsou naše země umělcům otevřeny a nabízí dobré podmínky, nebo byste si dokázala představit žít natrvalo v nějaké cizí zemi a tam dělat hudbu?
To je velmi pěkná otázka. Když přichází sezóna a termíny hraní v Čechách, kdy si u Vás mohu s kapelou zahrát, tak je to pro mě neskutečné a vážím si toho. Miluju jezdit koncertovat do České republiky a je jedno do jakých míst. Když přijedu i do menší vesnice u Vás, tak jsem mnohdy velmi překvapená, jak i tam lidé písničky znají a že si je pamatují. Jsem fascinovaná, jak u vás lidé přistupují k muzice, jak podporují domácí scénu. Líbí se mi i to, že starší generace umělců je stále v povědomí. Samozřejmě oslovují starší publikum, které s nimi generačně vyrůstalo, to je normální, ale myslím, že jim dáváte daleko větší prostor, než je tomu u nás na Slovensku. Myslím si ale, že ne všechny kapely, které fantasticky fungují v Čechách, budou fungovat i na Slovensku, a naopak. To je nějaká zvláštní alchymie. Může se jednat o zpěvačku, která hraje
na Slovensku skvěle, ale u vás nemá žádnou odezvu. Takže toto je i pro nás muzikanty nebo pro lidi, kteří se tomu věnují, velmi zajímavá věc.
A jestli si umím představit život v cizí zemi? No, nejsem si úplně jistá. Jsem člověk, který je velmi navázaný na svou rodinu a na své blízké přátele, se kterými se bavím jazykem, který už není ani slovenština, je to taková naše mimozemská komunikace (smích). Je pro mě důležité se uvolnit před lidmi, kterými se obklopuji. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy, protože život není symetrický a stát se může cokoliv, ale zatím si to ani nepředstavuju.

Na předchozí otázku jsme se ptali záměrně. Spolupracovala jste například s producentem Depeche Mode, tak se musíte v zahraniční hudbě cítit jako ryba ve vodě.
Spolupráce s Christianem Eignerem (bubeníkem Depeche Mode) byla pro mě opravdu zlomová, protože mě mnoho naučil a dal mi i pěveckou sebedůvěru, která mi chyběla. Lidé na Západě už se se sebevědomím asi rodí, jsou jím odkojení. Ale já jsem z generace, která o sobě stále pochybuje, nikdy nemáme pocit, že jsme dost dobří. Máme pocit, že znamenáme méně než někdo, kdo dejme tomu zpívá v oblasti rakouské pop music. A pak najednou přišel člověk (Christian), kterému se strašně líbily moje písničky, respektoval moje nápady, dokázali jsme se o hudbě bavit jako absolutně rovnocenní partneři, hodně mi předal. Navíc řekl, že se mu málokdy stává, aby přišel do studia někdo takto připravený. Byla to pro mě velká škola.
Obecně mě velmi zajímá, kam se populární hudba posouvá, všímám si i nových producentů a i toho, jak se stále recyklují skladby, které vznikaly v 80.-90. letech, a "přešívají" se pro rok 2023. Na druhou stranu si uvědomuji, že naše země jsou specifické hlavně tím, že zpíváme v našich jazycích. Tím pádem je mnohokrát problém, že když známý producent udělá nějakou velmi moderní věc, kterou se snaží "našít" na českou nebo slovenskou písničku, tak to vůbec nefunguje.Takže když zpíváme v našich rodných jazycích, musíme přemýšlet trošku jinak. Já jsem si to uvědomila i po spolupráci s Christianem, protože na moderní a elektronickou hudbu, kterou jsem s nim dělala, nebylo slovenské publikum připravené, ale nikdy bych tuto zkušenost nevzala zpět. Měla jsem i možnost předskakovat na koncertě Depeche Mode v Bratislavě, kde jsem získala uznání a jsem si vědoma, že se opravdu nepodaří každému spolupracovat s jedním z jejich členů.

Spolupracovala jste i s legendárním Mekym Žbirkou. Co pro Vás tento člověk znamenal?
Meky Žbirka… To je jeden z fantastických lidí, se kterými jsem měla tu čest spolupracovat. Poslouchala jsem ho jako dítě a a najednou to byl člověk, který mě zval na jeho koncerty a nějakým způsobem si mě oblíbil.
My jsme muziku vnímali podobně, měli jsme na spoustu věcí absolutně stejný názor. Meky byl člověk, který uměl o muzice mluvit s obrovským přehledem, nadhledem, vizí, měl neskutečně mnoho energie, co se týká nových nápadů. Zkrátka muzikant, který měl tah na bránu. Spolu s jeho ženou Katkou tvořili dream team,
přesně tak si i já představuju jednou někdy fungovat s člověkem, se kterým budu. Meky pro mě znamenal opravdu velmi mnoho a já se do dnes nedokážu smířit s tím, že už mezi námi není. Tím, že jeho hudba zní z každé strany, tak mám pocit, že si jen někam odběhl…

Chtěla byste vystupovat na nějakém netradičním nebo speciálním místě?
Joooj, já jsem takových nápadů měla! Mě napadaly třeba i naše slovenské jeskyně, protože je tam úžasná akustika. Líbí se mi i to, co děláte u vás v Čechách úplně automaticky, a to jsou Hrady (festival Hrady.cz - pozn. red.). U nás se tento koncept nikdy nedotáhl do konce. Takže taková místa by se mi líbila… pod širým nebem, v nějakých krásných historických prostorách, které jsou typické pro Slovensko.

Každý hudebník má v paměti nějaký koncert, na který prostě nemůže zapomenout. Jaký je ten Váš nezapomenutelný koncert a čím byl zvláštní?
Mám takových koncertů hodně, je těžké vybrat jeden. Ale patří mezi ně například turné Prežijú len milenci, a pak Folklór vo fraku, kde se zpívaly lidové písně přearanžované pro orchestr a pro kapelu. Folklór má stále co říct, a čím jsem starší, tím víc v něm vidím kouzlo. Je to taková naše současná historie. Jsou v něm krásné, emotivní písně a když je někdo umí velmi vkusně zaranžovat, tak, aby uměly oslovit lidi v roce 2023, tak to považuji za geniální počin. A když mám možnost zpívat tyto písně, které jsou velmi živelné, ve kterých se i mohu ukázat jako živelná zpěvačka, tak to jsou koncerty, ze kterých mám husí kůži a lidé na to pak také nedokážou zapomenout. Je to zážitek.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Můžeme se těšit na nové písně nebo album?
Možná to bude znít jako ohraná deska, jako klišé, ale velmi bych si přála jet na koncertní turné, takže na tom pracujeme. Velmi bych si přála jet na turné i v Čechách. Vymýšlím projekty, které nejsou jako klasické hraní s kapelou, ale opravdu něco, co povýším na umění.., ještě o schůdek výš, aby to bylo pro publikum zajímavé. Samozřejmě tvořím i nové věci, ale je to velmi těžké, protože jsem si nastavila laťku celkem dost vysoko. Takže je to veliký objem práce, který musím zvládnout, aby nové album v dohledné době mohlo vyjít.

Jste úspěšná a krásná žena, co byste poradila mladým a začínajícím umělkyním? Čeho je třeba se držet, aby člověk dosáhl úspěchu a byl respektovaným umělcem v hudební branži?
Tato otázka je i s komplimentem, děkuji velmi pěkně, od muže si toho obzvlášť cením. Mnohokrát se dokážu vcítit do mladých lidí, kteří začínají dělat hudbu. Je jedno, jestli jsou to chlapci, nebo dívky, muži, či ženy, ten tlak je obrovský. Vždy byl, ale mám pocit, že teď je ještě větší. Obzvlášť se klade důraz na velmi povrchní věci a to neříkám jako představitelka generace z pravěku, ale jako úplně obyčejný člověk a hudebnice. Když hovořím s mladými producenty, často se setkávám s tím, že musí mít mladý umělec písničku, kterou vezmou rádia, že si musí obléct to či ono, aby byl cool. Jít do samotné tvorby s takovýmto nastavením je obrovský a frustrující tlak, že si myslím, že z toho nemůže vzniknout absolutně nic. Každý umělec si projde nějakým tlakem, který na sebe tvoří a myslí si, že už nic dobrého nesloží a pak, když má hit, tak si myslí, že je to konečná, ale není to tak. Člověk se sám v sobě musí ztišit a přestat tyto věci řešit. Jednoduše mít ten moment určitého zpřítomnění se a na tohle okolo se s prominutím - v tom dobrém slova smyslu - vy*ere. Vykašle se na očekávání, na tlaky a jenom si užívá tu tvorbu. Nic jiného za tím není. Potom samozřejmě přichází ta tvrdá práce. Základ je vždy písnička a nápad, který vzniká opravdu jen tehdy, když je člověk uvolněný, má volnou mysl, a prostě si nějakým způsobem uletí a napojí se na tvořivou energii. Já mladším umělcům mohu poradit jen jedno: aby byli hlavně autentičtí, protože nikdo z nás si nemůže na někoho hrát. Já si nemůžu hrát na Whitney Houston ani na Michaela Jacksona. Já můžu být jen já a můžu být nějakým způsobem výjimečná pro určitý druh lidí. Je důležité přijít s něčím, v čem jsou oni sami dobří, výjimeční, pracovat na sobě a dát tomu čas a nevzdávat se. Protože když to milujete, jednoduše se to jednou někde projeví. To je pravidlo, které můžete vytesat do kamene, je to zkrátka tak.

A teď naše tradiční otázka, kterou v poslední době pokládáme umělcům: Jak vnímáte změnu hudebního průmyslu a celkově chování posluchačů po pandemii? Pociťujete nějaké změny a můžete v tomto například srovnat českou a slovenskou scénu?
To je zase velmi dobrá otázka. Já osobně to vnímám a vnímají to i moji kolegové. Myslím si, že pandemie způsobila to, že se lidé víc stáhli sami do sebe. Pamatuju si, že první koncerty, kdy jsme mohli hrát a nemusel být omezený počet lidí a roušky, tak byli lidé jako kdyby zakletí. Najednou nevěděli, jak reagovat, obhlíželi se kolem sebe, co na to řekne ten vedle, když budu najednou tleskat nebo zpívat. Myslím si, že ještě chvíli potrvá, než se lidi uvolní úplně. Je vidět, že se lidé chovají trochu jinak než před pandemií. Takže věřím, že se to postupně vrátí.

Kde Vás můžou Vaši fanoušci letos vidět a chystáte něco nového?
Nyní vychází můj dvojvinyl, který si fanoušci mohou pořídit a všechny potvrzené koncerty průběžně zveřejňujeme na mých sociálních sítích - Katarína Knechtová Official a budou i na webu.
Moc děkuji a těším se na koncertech.

Text: Milan Papežík, Sylva Kaplnová
Foto: Archiv Kataríny Knechtové