Havířovské slavnosti přilákaly tisíce fanoušků na největší československá jména

Havířovské slavnosti se v pátek 3. a v sobotu 4. září vrátily po dvou letech a v areálu sportovní haly Slávie bylo naprosto natřískáno, i když letošní ročník nenabídl žádné světové hvězdy. Zvítězil zde však český patriotismus a tuzemské a slovenské kapely přilákaly na tuto báječnou akci snad každého obyvatele hornického města.

Dokonce jsme párkrát zaslechli, že někteří dostali z práce propustku o několik hodin dříve, aby si užili tuto největší hudební akci široko daleko. Co se týče Havířovský slavností, nikdy jsme nešetřili superlativy a ne jinak tomu bude i letos. Tu a tam se v organizaci snad všech českých (i zahraničních) festivalů vyskytne nějaká moucha a vada na kráse, ale samotný výsledek následně veškeré chybičky vykompenzuje. Stejně tomu bylo i u Havířovských slavností. Od 15. hodiny se před branami areálu SH Slávie začaly tvořit dlouhé fronty, za naši redakci snad největší,co jsme kdy na této akci zažili, což bylo pro nás vlastně velkým překvapením. Letos totiž Havířovské slavnosti nenabídly žádného zahraničního interpreta, ale pouze to nejlepší z české a slovenské hudební scény. Ale na druhou stranu proticovidová opatření s plynulým pouštěním návštěvníků do areálu značně zamávala. Není se čemu divit, tato akce byla jednou z prvních, kdy od září přestala platit veškerá omezení počtu diváků. Ukočírovat desetitisícový dav, to dá opravdu zabrat.

Celý program startovala oblíbená kapela Mirai a bohužel někteří fanoušci jejich show právě díky zdlouhavému odbavování nestihli. Kluci nabídli snad všechny jejich rádiové hity, plamenomety, konfety a skvělou pódiovou show, která je právem řadí mezi tahouny českých festivalů. Slovenští Iné Kafe odehráli svoji standardní show a dokázali, že i ve třech se dá hudba dělat kvalitně a vlastně ani nikomu nevadilo, že kluci stáli prakticky celou dobu na místě bez jakékoliv větší parády. Ta však přišla s příchodem kapely Rybičky 48, která si s sebou dovezla také obsáhlou pyrotechniku. Díky ní bohužel nemohli být novináři vpuštěni do těsné blízkosti stage, a tak jsme vše museli sledovat ze strany. To už se v areálu nacházelo několik tisícovek diváků, kteří pařili jako smyslů zbavení a užívali si tento hudební svátek dvojnásob - i za ten loňský neuskutečněný ročník. Krátce před desátou hodinou večerní se na pódiu objevila kapela Chinaski a v areálu byste jen těžko hledali člověka, který by bedlivě nesledoval jejich show a postával třeba u stánků s občerstvením nebo popíjel pivo v povzdálí. Načerpat novou pivní zásobu bylo pak velkým oříškem, neboť bylo velice těžké dostat se přes dav k pivním stanům. Zlatým hřebem pátečního večera byla legendární kapela Lucie, která snad až na jeden případ neopomněla žádný svůj hit. Bohužel opět vynechala Medvídka, na kterého ke konci čekal snad úplně každý. Od řady návštěvníků jsme si vyslechli, že tu úplně nejlepší show předvedli kluci z Rybiček, a to i od zarytých fanoušků legendární Lucie. Ti v několika případech přiznali, že to zkátka není, co to bývalo. Nás však jejich koncert bavil o trochu víc z jednoho důvodu. Celému areálu dominovalo vídeňské kolo, na kterém jsme si vychutnali právě část koncertu Lucie, a nutno přiznat, že šlo o velice příjemný zážitek.

Aby se předešlo dlouhým frontám, pořadatelé druhý den vyzvali návštěvníky, aby si ponechali náramek a nemuseli se tak opětovně prokazovat testem nebo jiným covid certifikátem. To jim výrazně urychlilo vstup do areálu. Sobotní program zahájil Hradišťan s Jiřím Pavlicou. Bohužel kvůli hospitalizaci Igora Timka nemohla přijet slovenská kapela No Name, a tak pořadatelé slíbili, že najdou patřičnou náhradu, kterou měl být Xindl X. Za nás tedy poněkud slabá náhrada, protože chalany z Košic máme velice rádi. Ale důležité je, že se Havířované skvěle bavili. Bouřlivým potleskem pak publikum přivítalo svou skororodačku Ewu Farnou, která předvedla báječnou show a házela úsměvy na všechny strany. Když se na stage dostavil Ben Cristovao, bylo v publiku opět solidně natřískáno. Na obličejích posluchačů zralejšího věku byly znát útrpné výrazy, někteří prohodili pár vět ve stylu "Proboha, co to má být?" Ale za nás musíme říct, že Ben zněl líp než kdy jindy. Ne, že by snad začal zpívat, ale bylo to docela poslouchatelné a vlastně velice povedené vystoupení. Marek Ztracený byl zajisté velkým tahákem celých slavností, energie z něj přímo sálala a s jistotou to bylo jedno z nejsilnějších vystoupení. Hádáme, že se stále větší popularita Marka Ztraceného promítne i ve výsledcích letošní ankety Český Slavík a Marek dle všech předpokladů obsadí první příčku. Nejbouřlivější potlesk, jak se dalo očekávat, sklidili domácí Kryštof s havířovským rodákem Richardem Krajčem. A znovu šlo o standardně nadprůměrné vystoupení. Slovenští Horkýže Slíže pak před skvělou ohňostrojovou show celý hudební program uzavřeli. Ti nabídli fantastický koncert jako vždy, na pódiu vybouchla časovaná bomba a fanoušci pařili a užívali si poslední okamžiky sobotního dne. Horkýže nás zkrátka baví a během jejich vystoupení nás napadla jedna úsměvná myšlenka - kdybychom měli spočítat, kolikrát zaznělo z úst Kuka jedno nezveřejnitelné slovo, asi bychom se nedopočítali.

Oproti předešlým ročníkům byl areál tak nějak vzdušnější, nenacházelo se v něm až tak moc stánků jako dříve, a to z prostého důvodu - musely se dodržovat odstupy mezi jednotlivými gastro zónami. Jeden velký a zásadní nedostatek jsme však zaznamenali. Během druhého dne už v pozdních odpoledních hodinách došlo nealko, což by se u festivalu pro rodiny s dětmi stávat nemělo. I když často slýcháváme narážky na předražené jídlo na stáních, naopak v porovnání s jinými festivaly nás ceny nijak nešokovaly, ale naopak příjemně překvapily. A podobně tomu je s cenou vstupenek, jejíž nárůst se stává terčem kritiky rok od roku.My jsme si však dali tu práci a spočítali, kolik by hudební fanoušek zaplatil, kdyby chtěl vidět všechny koncerty zvlášť. A došli jsme k částce okolo 6 500,- Kč. Nedá se zkrátka zavděčit všem, ale my víme, že se pořadatelé každým rokem snaží, aby byly slavnosti výjimečné. A to se jim podařilo i letos. Tak zase za rok snad i se zahraničními jmény. Budeme držet palce.

Text: Milan Papežík, Anita Ficencová
Foto: Milan Papežík