Hudební halucinace? Častější než si myslíte

Halucinace je vjem bez reálného podnětu – jinak řečeno, halucinující člověk vnímá něco, co ve skutečnosti neexistuje.  Má tedy například dojem, že na jeho stole stojí hrnek s čajem a kolem prochází muž s aktovkou. Pokud si ovšem myslíte, že tímto potenciál halucinací končí, pravděpodobně vás zklamu. Kromě věcí či lidí, tedy toho, co reálně můžeme vidět, totiž existují ještě další formy halucinací. Mimo halucinace hmatové či čichové k nim patří například méně známé, ale o to zajímavější halucinace hudební.

Hudebními (nebo též muzikálními) halucinacemi trpí spíše starší osoby. Mezi příčiny tohoto jevu může patřit například mozková příhoda, mechanické poranění mozku, nádor či infekční onemocnění, častá je též souvislost s nejrůznějšími poruchami sluchu. V praxi to pak vypadá tak, že postižená osoba slyší píseň či instrumentální skladbu. Může se jednat o krátkou část, ale i delší úsek. Někdy se opakuje jedna a ta samá melodie, jindy se mohou střídat. Rozdíly najdeme také v hlasitosti vjemu. Jisté ovšem je, že hudba působí naprosto reálně, stejně jako ta, kterou si pustíte z rádia nebo mobilního telefonu. I sami postižení si proto zpočátku myslí, že je jejím zdrojem nějaký přístroj a zjištění, co se ve skutečnosti děje, může pro mnohé z nich znamenat šok. Na první poslech totiž nic nenasvědčuje tomu, že si reálně znějící hudbu „skládá“ mozek halucinujícího.

Úspěšný britský neurolog Oliver Sacks se sluchovými a tedy i muzikálními halucinacemi zabývá ve své knize Halucinace. Uvádí zde kromě obecných poznatků mnoho konkrétních případů lidí, kteří mají s tím či oním typem halucinace zkušenosti. Ze zmíněné knihy pochází i následující úryvek:

„…Někdy v průběhu posledního roku jsem si všimla, že mi občas v hlavě zní hudba: Bing Crosby s přáteli a orchestrem pořád dokola zpívají Bílé Vánoce. Myslela jsem si, že se to ke mně nese z rádia puštěného v nějakém jiném pokoji, ale pak jsem všechny vnější zdroje vyřadila. Trvalo to celé dny a brzy jsem zjistila, že to nedokážu vypnout ani změnit hlasitost. Slova, rychlost i harmonii jsem však změnit mohla. Od té doby se hudba dostavuje téměř denně, obvykle k večeru, a někdy zní tak hlasitě, že špatně slyším, co mi kdo povídá. Pokaždé jsou to známé melodie, například chvalozpěvy, skladby, které jsem mívala ráda, když jsem hrála na klavír, nebo písně z mých dávných vzpomínek. Vždy mají slova…“

(Sacks, Oliver, Hallucinations, Picador, London 2012)

Výše zmíněný text napsala pacientka pana Sackse, která od dětství trpěla progresivním zhoršováním sluchu. Pro další příklad však nemusíme chodit daleko: instrumentálními halucinacemi trpěl například slavný hudební skladatel Robert Schumann (1810 – 1856). V jeho případě zapříčinilo poruchu mechanické poranění mozku a jím vzniklé halucinace sloužily skladateli jako inspirace. V Schumannových „šlépějích“ pak kráčel například český skladatel Bedřich Smetana (1824 - 1884), který bývá spojován s pojmem hudební akuse. Při té má člověk stejně jako u halucinace pocit, že slyší hudbu, na rozdíl od předchozích případů však chápe, že si melodie vytváří pouze jeho mozek. Jedná se tedy o takzvanou „pseudohalucinaci“.

Na závěr je třeba zdůraznit, že pokud jsou hudební halucinace intenzivní, mohou zcela přehlušit okolí. Postižený tak například přes „vlastní“ hudbu neslyší, co mu říká přítel stojící vedle něj, stejně jako uvádí paní Diane G., zmiňovaná pacientka pana Sackse. To, zda se melodie či píseň vynoří v tu či onu chvíli, také nelze ovládat vůlí. Není tedy spor o tom, že ač jsou hudební halucinace zajímavým a atraktivním tématem, svým „majitelům“ působí mnohdy spíše potíže než užitek.