Judas Priest - Defenders of the Faith: oslava třicátého výročí vydání alba

Zatímco se Česká republika nevědomky připravuje na další mezinárodní ostudu prostřednictvím velice nepovedené skladby do Eurovize, rockový a metalový svět tento týden slaví jedno velice pěkné jubileum. Britská metalová legenda Judas Priest totiž při příležitosti třicátého výročí svého alba Defenders of the Faith vydala zbrusu novou edici, která nejen obsahuje původní album, ale ještě několik dalších bonusů.

Pamětníci možná při vzpomínce na vydání zatlačí nostalgickou slzu, my co jsme takové štěstí neměli, se musíme spolehnout na pamětníky. Defenders of the Faith svým vydáním roku 1984 spadá do velice úrodného období první poloviny osmdesátých let minulého století, o nichž se dá mluvit jako o tom nejúspěšnějším období pro Judas Priest vůbec. Vše začíná v roce 1980, ve kterém kapela vydává své patrně nejcharakterističtější album – British Steel s legendární žiletkou na přebalu a neméně legendární skladbou Breaking the Law, která se od té doby dočkala bezpočtu cover verzí, úprav a předělávek. Na úderné album British Steel navázala o něco klidnějším Point of Entry (1981) jenom pro to, aby mohli o další rok později vyrukovat se svým zběsilým albem Screaming for Vengeance (1982)  s více než pěti miliony prodanými kusy obsahujícím několik z těch dnes už klasických skladeb – Electric Eye, Riding on the Wind a především pak You've Got Another Thing Comin'.

Pokud tvorbu Judas Priest znáte, je vám asi jasné, kam směřuji. Navázat na takový výčet úspěšných skladeb není nic snadného, což kapela dokázala prostřednictvím Defenders of the Faith. Opět trošku jiné album s vlastním charakterem, ale opět jedno z těch nejúspěšnějších, které se podobně jako spoust dalších dočkalo své platinové desky. Říkám si, jaké to muselo před třicet lety být, poprvé si pustit úvodní skladbu Freewheel Burning, která do dnes patří k těm nejrychlejším, které kapela napsala, a která na koncertech občas na tempu ještě přidávala. Byl to zároveň jeden ze tří singlů, který k albu vyšel, nicméně do dnes se ani jeden z nich nepovažuje za tu nejcharakterističtější skladu alba, ale k tomu se ještě dostaneme. V podobném duchu se pak nesla, a stále ještě nese, druhá v pořadí – Jawbreaker. Hned po ní pak následuje jakási svatá trojice celého alba.

Častým problémem hudebních kritiků byla skutečnost, že Defenders of the Faith postrádá vůdčí skladbu. Počin, který by dokázal sám utáhnout celé album, i kdyby na vinyl nebylo. Měli jsme tu Breaking the Law, You've Got Another Thing Comin', ale Defenders ničím podobným neoplývají. Album je tak neuvěřitelně vyvážené, že i přes absenci oné „velké“ skladby má stále co nabízet. Možná by se dalo říct, že Priestům se podařilo rozmělnit potenciál jedné velké skladby mezi rovné tři. Vše začíná s Rock Hard, Ride Free a jejím nezaměnitelným kytarovým intrem a více než pětiminutovou stopáží, které vyplňují bezchybné melodické kytarové party. Podobně je na tom také The Sentinel, který na Rock Hard navazuje. Sentinel se může chlubit podobným a přece jiným kytarovým intrem, které při živém vystoupení naplno využívá svůj veškerý potenciál. Výborné riffy doprovázené Halfordovými výškami dělají ze Sentinela možná nechtěného tahouna celého alba. Trojici pak uzavírá poněkud pomalejší Love Bites, která ale předchozím skladbám rozhodně ostudu nedělá, a ze které se také stal single s pořadovým číslem dva.

S pořadovým číslem šest se o pozornost přihlásila kontroverzní skladba, která si vysloužila pozornost Parents Music Resource Center. Organizce, která v osmdesátých letech dohlížela na vhodnost hudby pro mladistvé, označila skladbu Eat Me Alive za velice nevhodnou a mající dokonce sexuální podtext a zařadila ji na seznam Filthy Fifteen. Z Eat Me Alive se tak stalo cosi nežádoucího a z celého alba tak jen tuto jedinou kapela až do roku 2008 živě nehrála. Zároveň se také skladba zařadila mezi další skladby jako Let Me Put My Love into You od AC/DC nebo Animal (Fuck Like a Beast) od W.A.S.P. Při bližším pohledu je tak možná patrné, co na tom tehdy prapodivné komisi vadilo :)

Třetí samostatný singl vyšel pod názvem Some Heads Are Gonna Roll a autorem této skladby je americký rockový zpěvák a hudebník Bob Halligan Jr., který spolupracoval právě s Judas Priest a přispěl kromě výše jmenované ještě skladbou (Také These) Chain a pro sólový projekt zpěváka Roba Halforda složil skladbu Twist pro album Ressurection. Poslední tři skladby po valících se hlavách se trochu vymykají celkovému konceptu alba, ale o to zajímavější jsou. Výbornou pomalejší, téměř baladickou záležitostí je skladba Night Comes Down, kterou lze charakterizovat jako rockovou náladovku pro pošmourné počasí. Závěrečná dvojice Heavy Duty a Defenders of the Faith se popisuje dost obtížně a proti ji rovnou doporučím k netradičnímu poslechu.

Poslouchat album, které za třicet let neztratilo nic ze svého kouzla, se při dnešní hudební úrovni zdá skoro jako nadlidský výkon. Možná si během šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let sami hudebníci také příliš nevěřila a představa, že o více než třicet let později budou jejich alba nestárnoucí klasikou, se zdála více než směšná. O to větší potěšení je si takový poslech užívat až do poslední vteřiny, protože Defenders of the Faith jsou v rámci tvorby Judas Priest svou vlastní částí ve více než čtyřicetileté epoše rockové hudby, kterou kapela nabízí.

Samotná edice k třicetiletému výročí Defenders of the Faith pak kromě standardního alba nabízí také krásný booklet s texty a krátkým povídáním o albu, turné z roku 1984 a jako nezaměnitelný bonus také koncert na dvou CD z Californské Long Beach. Oslavit výročí se tak kapela rozhodla ve velkém stylu a na samotný závěr si připomeňme skutečnost, že dost možná naposledy navštíví letos v červnu kapela Českou republiku na koncertech v Ostravě (25.6.) a Praze (26.6.), které by si žádný fanoušek neměl nechat ujít.