Majesty - Generation Steel: pohádka o pravém metalu

Stejně jako Pán prstenů je jen jeden, tak i v případě americké kapely Manowar platí pravidlo, že jen a jen oni jsou tou pravou metalovou kapelou. Jejich filosofii o true metalu (pravý metal jako hudební žánr) ale pochopitelně přijali i jiní a výsledkem tohoto vlivu byl v roce 2000 vznik německé metalové kapely Majesty, která se všemi deseti hlásí k odkazu svých amerických idolů. Teď, o patnáct let později, vydávají své deváté studiové album, na němž se vliv metaloláskařů projevuje už v samotném názvu – Generation Steel.

Paralela mezi knižním dílem J.R.R. Tolkiena a kapelou Manowar nebyla samoúčelná. Podobně jako dnes již legendární literární počin má své zástupy fanoušky, i Manowar je do dnes mají a legendární je především jejich původní tvorba, kdy dělali ten nejčistší heavy metal zbavený všech zbytečných řečí a gest, ze kterých se později stal jakýsi trademark. Pokud by se tedy němečtí Majesty zaměřili právě na kdysi kvalitní hudbu svých amerických vzorů, bylo by jistě všechno v pořádku. Čtrnáct členů už ale prošlo kapelou a ta se drží právě onoho hloupého trademarku, který staví jeden metal nad všechny ostatní. Hloupé, ale prodává to.

A pokud se u starších alb dalo tvrdit něco o zdrženlivosti, tak ta je s tímto albem už opravdu definitivně pryč. úvodní skladba a zároveň singl z alba nazvaný Hawks Will Fly sice nabízí poměrně zdařilý úderný riff, ale už jen úvodní proslov příliš připomíná Erica Adamse a bude to znít patrně směšně, ale vokalista Tarek Maghary dokonce i klade důraz na stejné slabiky a intonuje podobně, jako jeho velký vzor. Orly pak nahradili v textech sokoli a máme na světě pětiminutovou skladbu s typickým manowarským refrénem a doprovodným chórem na pozadí. Druhá v pořádí, Generation Steel, se nese v prakticky stejném duchu a opěvuje znovunalezenou generaci Oceli, tedy již zmiňovaný true metal.

Smutné na celém albu je, že jedna skladba pomalu splývá s druhou a rozlišit je od sebe často můžete jen díky klavírnímu intru nebo obecně pomalému startu. Celé věci nepomáhá ani plochý vokál Tareka Magharyho a to nejlepší na jednotlivých skladbách jsou instrumentální pasáže, respektive dobře zvládnutá hra. Po polovině alba narážíme na patrně nejpodivnější skladbu z celého alba – Children of the Dark. Black Sabbath jasně ukázali, že nejlepší jsou Children of the Grave a Children of the Sea. Tentokrát ale dochází na tmu, ze které se k posluchačům line dětský zpěv, který po chvíli vystřídá relativně zdařilý riff, ale opět je to vše. Pohromadě to zní zvláštně, samotné části by patrně uspěly. Asi nejkvalitnějším počinem z celého alba osmá skladba s trošku nešťastným názvem Knights Of The Empire, která má ale výborné tempo, vokály se tentokrát také snaží trochu zabodovat a stopáž přes čtyři a půl minuty nepůsobí tak přehnaně jako u některých jiných skladeb.

Čím jiným pak uzavřít celé album než další true metalovou skladbou – War of Metal, která vychází z manowarské skladby Warriors of the World. Hluboký nádech, po pěti a půl minutách je po všem. Celkově nám němečtí Manowar přinesli přes padesát minut rozporuplné hudby, ze které budou nadšení asi jen skalní fanoušci Majesty nebo řečnění Joeyeho de Maia. Pro nás ostatní je Generation Steel ukázkou toho, jak by neměl metal vypadat, protože když se musí stydět i sám posluchač, je něco špatně.

Hodnocení: 40 %