Marilyn Manson - The Pale Emperor: stárnutí za zvuků blues

Všestranně tvořivý Marilyn Manson se po třech letech rozhodl dát si pauzu od umění, knížek, filmů, a televize, a začátek letošního roku tak mnohým hudebním fanouškům zpříjemní svým již devátým studiovým albem. The Pale Emperor je na Mansonovy poměry něčím z části novým a nečekaným, vnáší do jeho tvorby pár prvků novoty, a jak sám šestačtyřicetiletý tvůrce říká: „Pokud sáhnete po blues, je to důkaz, že stárnete.“

The Pale Emperor opravdu obsahuje nemalé množství bluesových prvků a motivů, prostřednictvím kterých se snaží Manson osvěžit svoji v posledních letech kritizovanou tvorbu, která od jeho počinu Mechanical Animals (1998) začínala pomalu ztrácet šťávu, a jejímž hlavním účelem bylo především provokovat. Aby bylo ještě patrnější, že změna je na místě, rozhodl se Manson pro spolupráci s hudebním skladatelem a producentem Tylerem Batesem, který má na kontě nejen filmy jako Strážci galaxie, 300: Bitva u Thermophyl nebo Sucker Punch, ale také se s Mansonem setkal při natáčení televizního seriálu Californication, a v neposlední řadě složil hudební doprovod i pro několik videoher v čele s God of War: Ascension.

Už jen samotným směřováním svého nového alba se Manson dost možná snaží světu sdělit, že je čas na změnu. Provokace na albu samozřejmě nechybí, místy štiplavé texty také zůstávají, ale tentokrát je na pořadu dne i místy nečekaně chytlavá hudba samotná. Hned první tóny Killing Strangers znějí jinak, nepatřičně, ale při bližším zkoumání je to opravdu blues převedený do dunivých zvuků kytary doprovázený Mansonovým zpěvem. Následující Deep Six, singl z konce loňského roku, už ale opět zní jako starý Manson a někdo na půli cesty se zasekla třetí skladba Third Day Of A Seven Day Binge. Právě ona polovičatost albu ubírá asi nejvíc. Zatímco skladby více do blues se jeví jako výborná změna doprovázená místy vynikajícím zpěvem, ostatní skladby působí dojmem, že jsou tu jen z povinnosti.

Na padesátiminutovém albu jsou totiž skladby jako třeba The Mephistopheles Of Los Angeles, které mají nejen nápad, ale i atmosféru a bezpečně vynikají. Warship My Wreck uzavírá v ponurém duchu první polovinu alba, přičemž druhá začíná velice podobně a obzvlášť pak závěr se nese v duchu silně ovlivněném blues. Závěrečná desátá skladba Odds of Even svými více než šesti minutami je nejen nejdelší na albu, ale také výbornou tečkou za překvapivým albem. Teď je možná vhodné říct, že je to poněkud předčasná tečka a ti, co si zakoupí pouze tradiční verzi nového alba, přicházejí o podstatný kus z Mansonovy aktuální tvorby.

Rozšířená verze totiž obsahuje ještě trojici skladeb, které se na první pohled jeví jako úplné novinky. Jsou to ale akustické verze tří skladeb z alba s pozměněnými názvy. Samotné lehce nadprůměrné album totiž akustická trojice vyzvedává ještě o stupínek výš, a kdyby tato nesvatá trojice byla součástí standardní verze, rozhodně by si album zasloužilo lepší hodnocení. Mansonův hlas působí možná trošku nezvykle, ale místy až čistý zpěv doprovázený nakřáplou kytarou zkrátka nemá chybu. Je opravdu velká škoda, že tohle na základní verzi chybí. Bez akustického přídavku je totiž nový Marilyn Manson někde na půli cesty mezi provokací, kterou vyžaduje jeho dlouho vytvářená image, a skrytou touhou dělat hudbu.

Hodnocení: 70 %