Někteří lidé vidí zvuky - hudební synestezie

Jistě se shodneme na tom, že většina z nás dokáže bez větších potíží vyjmenovat pět základních lidských smyslů – zrak, sluch, chuť, čich a hmat. Jednak je známe už z prvního stupně základní školy, za druhé jich využíváme téměř nepřetržitě celý život. Připadá nám tak samozřejmé odlišit, že text v knize vnímáme zrakem a boloňské špagety chutí, přičemž mezi těmito vjemy cítíme značnou odlišnost.

Jsou ovšem lidé, u nichž to tak docela neplatí. Lidé, kteří si poslechnou svou oblíbenou píseň a krom toho, že ji slyší, ji také vidí či ji mohou ochutnat. Lidé, kteří trpí velice kuriózní poruchou – takzvanou hudební synestezií.

Ve zkratce se jedná o to, že určitý vjem či představa vyvolá prožitek dalšího smyslu. Synestetik tedy buďto slyší skladbu, kterou zároveň vidí barevně, anebo se mu například při spatření určité barvy vybaví konkrétní tón.  Nejde však jen o tóny – svůj specifický odstín může mít tónina, hudební téma, nálada písně i použitý nástroj, zkrátka cokoli, co jen lze slyšet. Možností přitom existuje nekonečná řada, každý člověk má totiž jiné hudební schéma, tedy jakési individuální „barevné schody“. Zatímco jednomu zní vysoké C červeně, další synestetik ho má neodmyslitelně spojené s fosforově zelenou.

Krom toho může jít hudební vjem ruku v ruce například s určitou chutí. Slavný neurolog Oliver Sacks se hudební synestezií zabývá ve své knize Musicophilia: Příběhy o vlivu hudby na lidský mozek, kde se zmiňuje o ženě s tímto „problémem“. Pokaždé, když tato profesionální muzikantka slyšela konkrétní hudební interval, automaticky pocítila na jazyku s ním spojenou příchuť. Zatímco malá sekunda byla kyselá a velká hořká, kvinta chutnala po čisté vodě a malá sexta dokonce po smetaně. Žena tak dokázala na základě toho, jakou má hudba příchuť, přesně určit i ten interval, u nějž by si jinak nebyla jistá. Kromě toho píše Sacks v knize například o tom, že někteří hudebníci využívají podobnou schopnost k ladění svých nástrojů.

Co se týče historie, je hudební synestezie (nebo přinejmenším spojování hudby a barev) známá již ze středověku. Jisté povědomí o ní měla většina kultur, zabýval se jí patrně i Aristoteles. Rané zmínky o synestezii jako takové vznikly v sedmnáctém století, autorem první významnější teorie na toto téma pak není nikdo jiný než britský fyzik a matematik Isaac Newton. Ten se o jevu zmiňuje ve svém díle s názvem Optika z roku 1704, kde vyjadřuje myšlenku o existenci jakési analogie mezi tóny diatonické stupnice a sedmi barvami spektra. Toto tvrzení bylo postupně odmítnuto, i tak však posloužilo jako inspirace mnoha zájemcům o danou problematiku. Faktem je, že těch, kdo se synestezií zabývali, nebylo zrovna málo: Goethe, Castel, Sachs… a to jsme teprve na začátku devatenáctého století.

Hudební synestezie je samozřejmě jen jedním z druhů tohoto rozsáhlého fenoménu. Synestezie nemusí souviset jen se sluchovými vjemy, může jít též o propojení grafických symbolů nebo slov s určitou barvou či o spojení konkrétních slov a chuťových vjemů. A abychom to ještě zkomplikovali: samozřejmě je možné být „mnohonásobným“ synestetikem a mít propojenou například trojici různých druhů vjemů, resp. vjemů a jejich představ.

Co se výskytu týče, je synestezie častější u žen než u mužů a běžněji se vyskytuje mezi příslušníky přírodních národů. Kromě toho jí často trpí umělci, především hudebníci. Synestetickou bývá běžně označována například báseň „Samohlásky“ slavného „prokletého“ Francouze Arthura Rimbauda, přičemž velice výmluvný je už její první verš (v překladu Vítězslava Nezvala):

„A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek, …“

Dalším synestetikem, který stojí za zmínku, je potom krom Rimbauda kontroverzní ruský skladatel Alexandr Nikolajevič Skrjabin žijící na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tón F měl v jeho podání temně rudou barvu a byl vždy spojen s růzností lidské vůle, tón E v odstínu nebeské modře připomínal sny a žluté D evokovalo radost. Svůj význam a „zabarvení“ měly však v Skrjabinově pojetí i další tóny – u jeho skladeb je tak na základě notového zápisu možné určit jakýsi „barevný průběh“.

Á propos, jestli vám připadá samozřejmé, jakým stylem vnímáte svět kolem sebe, vězte, že synestetici jsou na tom stejně. Pokud se totiž se svou „vadou“ už narodili a nezískali ji až v průběhu života, například vlivem psychiatrického onemocnění, připadá jim jejich spojení vjemů zcela normální. Může se tedy stát, že ani ve starším školním věku či jako dospělí netuší o své odlišnosti.