Pyramaze - Disciples of the Sun: v bludišti vlastní hudby

Před pár dny jsem psal o power metalové legendě ze sousedního Německa, která se chystá vydávat své nové album a za pár měsíců také oslavit své třicáté narozeniny. Do jisté míry je proto příhodné zrecenzovat nějaké to nové power metalové album od některé ze současných kapel, abychom mohli sledovat proměnu žánry a případnou inspiraci. Volba padla na dánské hudebníky z Pyramaze, jejichž poslední počin je přinejmenším zajímavý.

Pyramaze patří ke kapelám, které vznikly na popud členů z jiných kapel majících touhu hrát to svoje, k čemuž se jim podařilo najít vhodné společníky. Kapela vznikla v roce 2001 a za tu dobu vydala pouhá tři studiová alba. Zatím poslední s názvem Immortal (2008) sklidilo vesměs přívětivá hodnocení, byť se celkově pohybuje jen v lehkém nadprůměru. O dobré jméno se nepostarala ani spolupráce se zpěvákem americké kapely Iced Earth Mattem Barlowem.  Od té doby uplynulo sedm let a zbylí členové Pyramaze dlouho hledali svého nového vokalistu, kterého našli v podobě Terje Haroye.

Jak se ukázalo po poslechu nového alba s názvem  Disciples of the Sun, post vokalisty bude pro kapelu svého druhu prokletím. Od dob původního zpěváka a zakládajícího člena Lance Kinga se totiž moc nezměnilo. Po krátkém instrumentálním intru We Are the Ocean na natěšené posluchače vyrukuje kapela se skladbou The Battle of Paridas. Spíš než power metal se někde v hlavě rozsvítí světélko patřící symfonickému metalu a Nightwish, které velice brzy vystřídá blikající varování z otravných utahaných refrénů a nudných vokálů. Na první plnohodnotnou skladbu alba vydaného po sedmi letech docela velký šok.

Titulní skladba Disciples of the Sun se svým riffem snaží zklamaného posluchače přesvědčit o tom, že předchozí kus byl jen velký omyl. O to samé se dokonce snaží i vokalisty, a byť se ani tentokrát nejedná o žádné veledílo, je povětšinu své čtyřminutové stopáže poslouchatelnější. Naneštěstí  stavět na dobrých základech dnes ani není příliš populární a tak hned s další skladbou na albu kapela opět upadá do vířící kakofonie. Místy přebytečnou symfonickou vložku střídá těžce nezvládnutý vokál, který by snad lépe seděl nějaké rock-popové partičce, která to s hudbou nemyslí moc vážně a jde jim především o fanynky a jednorázové proražení na hudební scéně.

Tím nejlepším, co kapela může posluchačům nabídnout, jsou instrumentální části a mnohdy velice zdařilé riffy, které po chvíli ztrácí v záplavě přebytečných zvuků a vokálů. Například skladba Genetic Proces nemá vůbec špatný úvod a Perfectly Imperfect zní prvních třicet sekund víc než dobře. V polovině alba tak posluchač dostává naději: „Ano, bude líp.“ Naneštěstí se vyplatí nevěřit planým slibům a tak se po chvíli opět dostáváme k zoufale šedému průměru. Tomu všemu nepomáhá ani částečně přemrštěná stopáž některých skladeb, které velice často dosahují pěti a více minut. Na závěr pak kapele definitivně dochází dech a Photograph uzavírající album má jen něco přes dvě a půl.

Zatímco kolegové z Metal Temple nebo Metal Storm jsou albem nadšeni a nebojí se dávat mu vysoké hodnocení, já zůstanu o poznání níž. Desítkové hodnocení si album nezaslouží, osmičkové patrně také ne, ale pokud ho srovnáme s předešlou tvorbou natěšených Dánů, přidáme velkou odmlku a snahu tvořit, dostáváme se přesně na ten průměr, o kterém je řeč celou dobu. Skalní posluchači budou nadšeni, novým zájemců doporučím začít s kapelou od prvního alba Melancholy Beast, a všichni ostatní dostanou přesně to, co kapela vytvořila – album, které ale nijak nevyčnívá.

Hodnocení: 60 %