Sanctuary: i 25 let si může kapela počkat na vydání alba

Pokud se alespoň trochu pohybujete ve světě hudby, tak jste patrně narazili na skutečnost, že britská kapela Pink Floyd vydává po dvaceti letech nové album. Ve spojitosti s tím se objevovaly komentáře prohlašující, že jde o nejdelší pauzu mezi dvěma alby. Rozhodně to tak na první pohled může vypadat, vždyť dvacet let je pěkná doba.

Americká kapela Sanctuary má na věc asi trochu jiný názor. Vznikla v Seattlu v roce 1985 a do svého rozpadu v roce 1992 stihla vydat dvě alba. Možná trošku smutný osud, ale i to se na hudební scéně stává. Trojice bývalých členů ale zůstala pospolu, založila si vlastní projekt Nevermore a na kontě už mají sedm vlastních alba. Osmnáct let po rozpadu kapely byl ale zpěvákem Warrelem Danem ohlášen velký comeback kapely a zároveň bylo oznámeno nové album. Netrvalo to tedy dvacet let, ale rovnou pětadvacet let (poslední album totiž vyšlo v roce 1989), než světlo světa spatřil nový počin nazvaný poeticky The Year The Sun Died.

Na pozadí vzniku samotného alba stojí několik koncertů, kvůli kterým se bývalá sestava, v čele se zpěvákem Danem a baskytaristou Jimem Sheppardem, sešla v roce 2010. Jak se nechal slyšet sám Warrel Dane, na pódiu to mezi jednotlivými členy jiskřilo, byla chuť hrát, a pracovala ta stará chemie, která je kdysi spojovala. Po nějaké době se tedy rozhodli pro vytvoření nového alba, jehož nahrávání začalo v únoru letošního roku. The Year The Sun Died nabízí rovných jedenáct skladeb, které startuje svižným tempem Arise and Purify. O jakémsi druhu očisty by se možná po tolika letech dalo určitě uvažovat, ale sama skladba rozhodně očistu nepotřebuje.  Vzdálené výšky, výborná kytarová sóla a přesné, úderné bicí. Pro první seznámení s kapelou i albem si lze těžko přát něco víc. Kombinace klasického heavy metalu s místy zběsilejšími kytarovými party evokující spíš thrash metal je pro album charakteristickou. Ve své poslední třetině pak trošku zvolní tempo a udělá se prostor i pro menší melodické sólo, po kterém okamžitě uslyšíte ten úderný refrén „Arise and Purify!“.

Pokud se dvojka na albu drží v zajetých kolejích, tak z nich vybočuje třetí kus. Exitium (Anthem Of The Living) má opět trošku jiný nádech a nabídne malou exkurzi do temnějších zákoutí hlavně prostřednictvím podbízivého, a trošku děsivého, refrénu, ve kterém jsou víc než slova slyšet jen jakési chóry. Někteří recenzenti tvrdí, že je to přesně podle zvyklostí kapely Nevermore, což autor tohoto textu nedokáže s klidným srdcem ani potvrdit, ani vyvrátit. Může pouze ocenit provedení, které je opravdu špičkové. Na podobné vlně, byť znatelně rychlejší se pak nese ještě v pořadí šestá skladba nazvaná Frozen.

V případě sedmičky (One Final Day) pak kapela zkouší i akustickou tvorbu, která má rozhodně svoje kouzlo a asi nejlepším způsobem, jak posoudit Daleův hlas, který se snaží znít co možná nejčistěji. Je to příjemná změna oproti zbytku alba, protože byť se jedná o instrumentálně téměř dokonalou hudbu, vokály občas nejsou takové, jaké by mohl někdo čekat. Tu a tam troška zkreslení, trošku víc chrapotu. Čistý vokál opravdu nabízí jiný pohled na věc. Dalším unikátem na albu je pak Ad Vitam Aeternam, což v latině znamená K věčnému životu. Krátká, minutu a půl trvající skladba, je vítaným zpestřením a je velká škoda, že je tak krátká. Možná zní až příliš ponuře, ale to už je na každého posouzení.

Jako jedenáctá uzavírá celé album titulní The Year The Sun Died, která se loučí nejen s albem, ale i existencí světa a lidstva jako takovou. Opět by se dala zařadit spíš do skupinky k Exitium, a to hlavně díky pomalejšímu tempu, která kapela zvolila. Vyzvednout bych tady chtěl především texty, které jsou opravdu výborné a v kontextu s umírajícím sluncem nabízejí například otázku „What if there is nothing more? What if there is only emptiness?“. Texty obecně jsou na albu ukázkově zpracované, a byť se podle většiny zdrojů řadí kapela především k heavy metalu, spatřuji v jejich tvorbě i pár prvků z doom metalu a dalších podžánrů. 

The Year The Sun Died je důkazem toho, že pokud má člověk chuť a možnost tvořit, měl by to dělat bez ohledu na cokoliv. Že si někdo musí počkat na album pětadvacet let? To už je přece detail, cena, kterou věrný fanoušek určitě rád zaplatí. Z hudebního hlediska je album velice dobře odvedenou prací, byť má samozřejmě svoje mouchy a části bývalých fanoušků kapely Sanctuary se příliš líbit nebude, protože budou čekat něco jiného. Pro první seznámení s kapelou, nebo pro chvilkový odpočinkový poslech, je to ale rozhodně dobrá volba.

Hodnocení: 80%