Skálmöld - Með vættum: islandská odysea

Pokud vám nečitelné znaky v titulku přijdou povědomé a při sebemenší snaze přečíst je si lámete jazyk, možná si i vzpomene, že o této islandské kapele už jednou řeč byla. Přesněji to bylo koncem září, kdy jsme vám přinesli krátký přehled kapel, které si zahrály se symfonickým orchestrem. A jednou z těch kapel byli právě zuřiví Vikingové Skálmöld, kteří se letos vracejí s tradičnějším albem nazvaným Með vættum.

Mohl bych zvědavé čtenáře nechat hádat, co tento název znamená, ale ušetřím vám čas i námahu. Mezi Vættir to se skrývá za slovy, kterým většina z nás nebude rozumět. Na vysvětlenou ještě dodám, že Vættir jsou duchové, nebo duše, severské přírody. Tohle vysvětlování není samoúčelné, naopak. Jasně předesílá, jak se kapela rozhodla pojmout své nové album. Vycházet ze severské mytologie se totiž pro tuto kapelu, a další velkou řadu severských kapel, stalo synonymem nejen úspěchu, ale především jejich smýšlení. Když jsou hrdí na svoji minulost a na svoje báje, proč je nezhudebnit po svém. To dělají tito Islanďané od roku 2010, kdy vydali svoji prvotinu Baldur.

Od té doby prošla jejich hudba jen naprosto nepatrnými změnami, které jsou ale poměrně dobře zpozorovatelné právě na letošní novince. Přesněji na jejím zvuku. Zatímco zpěvák Baldur Ragnarsson se drží svého tvrdého chrapláku, kterým předává pověsti nazpívané ještě stále v jejich mateřštině, jeho kolegové se rozhodli pro nepatrnou úpravu kytarového zvuku. Možná by se dalo hovořit o nějakém zjemnění, možná je to prostě jen tím, jakým způsobem kapela řeší výstavbu skladeb. Z jejich severského stylu totiž občas vykoukne i něco bližšího heavy metalu, a to hlavně prostřednictvím sól nebo čistě kytarových pasáží, což rozhodně není na škodu.

Co si zaslouží vyzvednout, je samotný koncept celého alba. Nejen pro posluchače, ale i pro nadšence do zákulisních praktik kapely, je radost sledovat příběh linoucí se napříč celým albem. Při pohledu na tracklist si můžete všimnout jasného opakování dvou motivů, v islandštině začínajících slovy Að a Með. V a mezi, to jsou ta kouzelná slůvka. Celé album začíná skladbou Að vori, neboli Na jaře. Podobně pak narazíte ještě na zbylá tři roční období, které jsou prokládána skladbami jako Með fuglum – Mezi ptáky. Epický nádech pak chytře komponovaným skladbám dává příběh malé dívky, které cestuje po Islandu, bojuje s nestvůrami a posluchači sledují to, jak stárne a nakonec umírá.

Samotná osmička skladeb dosahujících na téměř padesát minut, střídá čtyři různé zpěváky, tak jak je možné si jich všimnou například na onom živém koncertu s orchestrem, a stejně tak střídá i tempa a nálady, které provází jednotlivé skladby. Občas pochopitelně zazní i některé jiné nástroje než ty typické pro metal, což dává znát, že kapela se svého vikinského a folkového základu nevzdává, i když s takto koncipovaným albem překračuje vlastní stín. Vyzvednout si pak ještě zaslouží kytarové party a sóla obecně. Sympaticky pak vypadají i samotné stopáže jednotlivých skladeb pohybující se mezi třemi a devíti minutami.

Sečteno a podtrženo, Skálmöld hudebnímu společenství jasně ukazují, v čem bude jejich síla v příštích letech, a jakým směrem se budou chtít ubírat. Pravděpodobně půjde o pozitivně zvolený směr, protože o výpravná metalová alba je do jisté míry nouze. Zůstává otázkou, jestli se kapela nebude muset vzdát svých islandských kořenů a mateřštiny, aby měli reálnou šanci prorazit opravdu ve velkém. Na jednu stranu by to byla škoda, na druhou stranu je potřeba si přiznat, že právě tyto prvky můžou v očích mnoha lidí kapelu shazovat. Tak jako tak patří Með vættum mezi to nejlepší, co letošní rok mohl metalovým fanouškům nabídnout.

Hodnocení: 80 %