Stormcast - Frame of Mind: překvapení z Kypru

Je skoro zarážející, jaké množství black metalových kapel si naplánovalo vydání svých temných a pochmurných alb na poslední dva týdny před Vánocemi. Vybrat nejen v jejich záplavě nějaké vhodné na recenzi se ukázalo jako opravdovým oříškem, a teď tu nemluvíme o Popelce, ale nakonec padla volba na kapelu z trošku nečekaného místa – Kypru. Pokud už vám tedy koledy lezou na nervy a chcete zjistit, co obnášení black metal ve středomořském provedení, pak je tento článek přesně pro vás.

Stormcast není je tradiční black metalovou kapelou, ale zapojují do svého stylu také atmospheric a melodic prvky, což je trošku vynáší mimo tradiční black metalový žánr. Kapela vznikla v roce 2007 a po demu Scorched Earth (2009) a Promu z roku 2012, je tohle její vůbec první plnohodnotné album. Navzdory tomu, že kapela teprve letos v prosinci vydává své první album, díky předchozím drobnějším počinům se dostala do povědomí posluchačů díky svým živým vystoupením. Za zmínku stojí především účast na MetalDays Festival, kde vystoupili po boku Rotting Christ, Sabaton nebo Stratovarius. Tento výčet hovoří poměrně jasně o tom, že v kapelu jsou vkládány nemalé naděje. Jak to tedy napoprvé dopadlo?

Frame of Mind je poměrně pěkný název pro prvotinu a neurazí ani třiačtyřicetiminutová stopáž. Hned na úvod alba nás čeká intro jako z nějakého soundtracku, které pomalu graduje k prvním kytarovým tónům. The Executioner, je výborně zvolenou úvodní skladbou na albu a ukazuje zároveň i to, že zpěvák Mike Angastiniotis se nebude bát ani typicky black metalového zpěvu, byť se jeho nejtradičnější podoby zase tak často na albu nedočkáme. Ale to není vůbec na škodu. Svižná, téměř pětiminutová skladba, je pak vystřídána Wishful Bliss. Úvod rozhodně popírá jakýkoliv tradiční black metal a na mysl se dere například kytarové intro z Rebellion in Dreamland od Gamma Ray. Po půl minutě se ale kapela ponoří do moře black metalu a po zbytek skladby už v něm bezpečně zůstává.

New World Order pak využívá hned od začátku pár symfonických prvků a spolu s Of Flesh and Stone patří do dvojice nejdelších skladeb na albu trvající šest a půl, respektive osm minut. Na obou je poznat asi největší míra snahy o inovaci black metalu a často znějí ne nepodobně malým undergroundovým kapelám, které využívají různých motivů velice hojně. Druhá jmenovaná pak má i vojenský podtext a její úvod by klidně mohl patřit na některé z alb od švédských Sabaton. Možná trošku slaběji pak proto může působit pátá skladba v pořadí s názvem Withdrawn, byť svoje kvality rozhodně má.

In Entrophy pak pokračuje ve svižném tempu nastoleném předchozí skladbou a nebýt vokálu, patrně bych si tuhle skladbu dokázal představit na jiném než black metalovém albu. Se skladbou Immune se už album blíží do finále a posluchači mohou být opět svědky výborného kytarového intra. Kytarové party si vůbec zaslouží vyzvednout, byť se nejedná o žádná složitá progressive metalová sóla z dílny Yngwieho Malmsteena. Skladbu provází nejen výborný riff, ale také zdařilá gradace, která je možná trošku nešikovně ukončena ještě jednou slokou. Dysthymia pak uzavírá celé album. Výborný úvodní riff a zvuk je více než důstojným rozloučením s prvním albem, které na samý závěr nabízí ještě i mírumilovný a klidný klavírní part.

Od Stormborn jsem nic nečekal a dostalo se mi výborného alba, které dost možná zapadne mezi známějšími kapelami nebo jen v moři black metalu, který se koncem roku objevil na hudební scéně. Jedno je jasné, album by zapadnout nemělo, a kyperská kapela by měla zůstat věrná tomuhle albu. Na první pokus je to více než povedené.

Hodnocení: 85 %