Tip na kapelu: Orange Goblin - Back from the Abyss

Orange Goblin, možná o něco méně známý bratr Green Goblina z komixové stáje Marvelu, se nesnaží likvidovat superhrdiny, ale už skoro devatenáct let se tato kapela z Velké Británie věnuje hudbě inspirované především Black Sabbath. Kapela vznikla pod původním názvem Our Haunted Kingdom a jejich prvním počinem bylo split album s Electic Wizard, kteří shodou okolností vydali nové album minulý týden.

Jejich alba měla ze začátku nádech především onoho Sabbathovského doom metalu, který jsme recenzovali minulý týden v podobě Witch Mountain. Od té doby ale kapela ušla dlouhou cestou vydala do dnešního dne osm studiových alb a její zvuk se mezitím mnohokrát změnil – jednou blíž k punku, později zase do stoner rocku, ale nikdy nezanevřeli na starý dobrý heavy metal. Tak a teď už vzhůru do propasti.

Zatím co posluchači se nejprve musí do propasti nálože poctivého heavy metalu ponořit, kapela proklamuje na svém novém albu návrat z propasti – Back from the Abyss. I přes to, že počtem písniček spolehlivě překonají své kolegy z Witch Mountain, celková stopáž je necelých pětapadesát minut. Ale je potřeba říct, jakých pětapadesát minut. Už otevíracích tónů Sabbath Hex je jasné, že milovníci starších vlivů v metalu budou jako doma. Úvodní kytarový riff jako kdyby opravdu pocházel ze stáje Black Sabbath, a kapela nasazuje výborné tempo pro zbytek alba. V písničce můžete občas narazit na slova a spojení (například Children of the Grave), která ve vás evokují další spojení s jednou z nejinspirativnějších kapel historie tvrdé hudby. A není to zdaleka jediný zdroj inspirace na albu.

Hned třetí skladba – The Devil’s Whip, jako by pocházela přímo z dílny Motörhead. Nejen díky smrtící rychlosti, ale také zpěvák Ben Ward zní trošku jinak než v předchozích písničkách, a víc se hlasem podobá Lemmymu. Něco málo přes dvě minuty dlouhá lahůdka rozhýbe hlavu i těm nejzarytějším stoikům a donutí vás pustit si ji ještě několikrát, než se přesunete k další, opět o něco jinak laděné skladbě. Demon Blues zní zase o trošku jinak, ale nejblíže k bluesové pohodové muzice má pak skladba Into the Arms of Morpheus, která hlavně svým začátkem hlásí, že stoner rock ze sedmdesátých let je ještě stále mezi námi. Název je pak další ukázkou toho, jak dobře se dá pracovat se slovy a hudebními tématy, a další kusy na albu rozhodně nestojí v pozadí.

Výše zmíněný Demon Blues, The Abyss, Heavy Lies the Crown nebo závěrečná The Shadow over Innsmouth. Autor tohoto textu si potrpí na inteligentní nebo jakkoliv jinak zajímavé názvy skladeb, a na tomto albu se mu jich dostává ve velkém. Téměř na konci alba pak kapela nabízí dvojici instrumentálních kraťasů (Titan a výše zmínění Innsmouth), přičemž minimálně znalci Lovecraftova díla budou nadšeni tím, jak elegantně se dá zpracovat motiv záhadného městečka. Možná víc než o instrumentálních dílech by se tu dalo mluvit o nevyužitých riffech, ale to jim rozhodně nijak neubírá na kvalitě.

Po opakovaném poslechu alba možná zjistíte, že se vám hudba této britské kapely dostává nebezpečně pod kůži a začnete pátrat i po starších počinech. Rozhodně tím chybu neuděláte, a pro první seznámení s kapelou je toto nové album také rozhodně správnou volbou. Jak už to ale tak bývá, dokonalé album je mytické skoro jako městečko Innsmouth, a má svoje slabší části, kterou většinou najdete kolem prostředku alba. Díky rozmanitosti žánrů, motivů a hudebních prvků obsažených v jednotlivých skladbách si ale na své přijde každý milovník tvrdších tónů s nádechem dob minulých, a ve výsledku se jedná o opravdu povedené album.

Hodnocení: 80 %