Přejít na menu Přejít na obsah

Třicet let s Helloween. Jak se proměnila kapela a její styl?


Pro vývoj powermetalové scény toho málokdo udělal tolik, jako Helloween ve svých začátcích. Zatímco první album Walls of Jericho v roce 1985 ještě neslo značný vliv thrash metalu, dvoudílný Keeper of the Seven Keys pomohl na světlo světu nejen power metalu, ale také velkému množství německých metalových kapel, které z tohoto úspěchu v následujících letech těžily a do dnes těží. Letos na podzim kapela oslaví třicet let své existence, která ale není ani zdaleka tak úspěšná, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Kořeny power metalu sice sahají mnohem dál než k Helloweenům a na první pohled se ani o power metal nejednalo. Žánr specifický epickými refrény, texty obsahujícími často fantasy tématiku, do jisté míry pochází od jednoho z projektů Ritchieho Blackmoora – kapely Rainbow. Od ní se různé kapely tu a tam začínají ve svých skladbách věnovat rytířům v zářících zbrojích, dobrodružným výpravám a hrdinským činům stejně jako vzdálených mysteriózním zemím. Tím pravým odrazovým můstkem se ale podle Allmusic stává právě první díl legendárního Keeper of the Seven Keys.

Nezaměnitelná spolupráce Kaie Hansena, Michaela Weikatha a Michaela Kiskeho udělala z Helloweenů pojem a album se řadí mezi ty nejlepší hudební počiny. Spolu se zbytkem kapely se těmto třem autorům hudby a textů podařilo něco netradičního. Pouhých sedmatřicet minut dokázalo nastavit zcela novou laťku pro power metal a určit směřování celého žánru pro další desetiletí. Zlatým hřebem pak byla druhá část stejnojmenného alba obsahující bezpočet stěžejních skladeb, které můžete do dnes slýchat na koncertech. Do jisté míry je nutno říci v případě I Want Out bohužel. Skladba z pera Kaie Hansena totiž předeslala jeho odchod z kapely kvůli tvůrčím neshodám, což daleko (tentokrát si řekněme hurá!) za vznik kapele Gamma Ray.

V následujících letech po Hansenově odchodu kapela působila trochu jako zmatený drozd hledající své hnízdo. To se naneštěstí podepsalo na dvojici alb z let 1991 a 1993, která do jisté míry stopla rozjetou kariéru výborného zpěváka Michalea Kiskeho, který nastoupil do kapely před vzniknutím Keeper of the Seven Keys, aby svými vokály zastoupil Hansena. Spolu s Kiskem opustil kapelu po definitivním neúspěchu alba Chameleon (1993) také bubeník Ingo Schwichtenberg. Kapela tak drobný kolotoč průběžných obměn, přičemž tou nejzásadnější byl post zpěváka, bez kterého by kapela nemohla dál pokračovat. Volba padla na jedněmi milovaného, jinými nenáviděného, zpěváka kapely Pink Cream 69 Andiho Derise.

Zatímco Kiskeho čistý tenor o rozsahu téměř čtyř oktáv táhnul celé dvojalbum o strážci klíčů, byl a do dnes je velikým oříškem pro jeho nástupce. Andi Deris není špatný zpěvák, ale není schopný dosahovat takových výšek jako Kiske a kapela tak musela z velké části změnit styl hudby. Hlavní autor hudby, kterým se po Hansově odchodu stal Michael Weikath se tak musel zaměřit na nižší polohy a nabídnout Andimu Derisovi laicky řečeno zpěvavější refrény, než úderný výšky, se kterými se zpěvák potýká vždy na koncertech při zpěvu skladeb psaných na Kiskeho hlas.

Spolu s albem Master of the Rings (1994) tak začala dnes už více než dvacetiletá éra Andiho Derise, který poskytl svůj těžko zaměnitelný hlas desíti rozlišným albům. Už na Master of the Rings bylo patrné, že kapela částečně zvolní a bude chvilku hledat správný zvuk. Patrně nejlepší ukázkou nově hledaného směru bude skladba Perfect Gentleman. Nenáročná s chytlavým refrénem, který ale nevyžaduje držení výšek a umožňuje celé kapele pohybovat v nižších polohách a pracovat spíše na melodii než rychlosti. Podobně dobře je možné vidět nový směr také na skladbě Wake Up the Mountain z následujícího alba The Time of the Oath (1996), které navzdory svému skrytému konceptu cílícím na Nostradamova proroctví nesklidilo příliš pozitivní odezvu a po relativně úspěšném Master of the Rings se zdálo, že kapela bude v úzkých.

Možná krize v kapele vyvrcholila v roce 1998 spolu s albem Better Than Raw (1998), které i přes veškeré kladné přijetí působí velice zvláštně. Členové kapely totiž dali v některých skladbách otevřeně najevo své katolické vyznání a tak se setkáváme s tituly skladem jako Hey Lord! a především pak Laudate Dominum, kterou Weikath (autor textu a hudby) spolu s kapelou věnoval svým katolickým fanouškům. Na první pohled dost možná nepatrný a nepodstatný aspekt tvorby začal v kapele sílit a tu a tam začal do jejich hudby pronikat s nebezpečnou pravidelností.

Po předchozích třech albech přichází veliké překvapení a také to nejlepší, co kapela za posledních jedenadvacet let vydala. The Dark Ride (2000) přesně vystihuje to, co se kapela podařilo vytvořit. Téměř hodinu trvající jízda obnáší nejeden výborný riff a především místa, kde se Andi Deris nemusí bát jít do dříve nedosažitelných výšek. Skladby jako We Damn the Night, titulní The Dark Ride nebo bonusová The Madness of the Crowds působí jako šité na míru. Album ukazuje ohromný potenciál dřímající v kapele a místy je až obtížné uvěřit, že se jedná o stejnou kapelu, která natočila několik posledních alb. The Dark Ride je z dnešního pohledu stejně zásadní výtvor pro kapelu, jako tomu bylo v případě The Keeper of the Seven Keys.

Na podobné vlně se snaží držet také jubilejní desáté album Rabbit Don’t Come Easy (2003), které ale přes svůj výborný zvuk tu a tam postrádá onu nečekanou hudební nálož z předchozího alba. Naopak se opět začíná vynořovat prve nastolený trend plytkých refrénů a místy nudné průměrné hudby. Po čtyřleté pauze se kapela vrátila s dalším albem a opět lze brát jeho název doslovně – Gambling with the Devil. Album provází ještě větší odklon od silně nadprůměrné Dark Ride a vrací se mdlé riffy a plíživě otravné vokály Andiho Derise v nepříliš vhodných skladbách. Tím nechci říct, že je špatné celé album, ale změna je patrná.

K albu se navíc váže i zážitek z tehdejšího turné. Helloween vyrazil na šňůru spolu s Gamma Ray a tehdy vynikajícími Sabaton. Zlatým hřebem večera měli být právě Helloweeni, ale z koncertu byla bohužel jen nevydaření fraška s prapodivnou mezihrou za zvuků Smoke on the Water. Navíc se dá mluvit o těžce nezvládnutých vokálech, za které mohl i jeden z dlouhodobých problémů. Velká část koncertů je totiž poskládána převážně z těch nejlepších skladeb, tedy z Keeper of the Seven Keys. Derisův hlas tedy trpí a často pak musí trpět i posluchači.

Helloween v dalších letech nakročili hned ke dvojici průměrných alb. 7 Sinners nepomohla ani stylizace do podoby filmového trháku Saw a skladba Are You Metal? hraničí nejen s šílenstvím ale také s šílenstvím dobře známým od kapely Manowar. Zatím poslední vydané album Straight Out of Hell se sice od předchozího liší, ale pořád jedná o to nejtradičnější pojetí, jehož zářný příkladem je k albu vydaný singl Nabataea. V době vydání šlo o nepříliš záživný singl, který ale stále ještě představoval to lepší nejen z alba, ale také z celé tvorby.

Dnes navíc můžeme říct, že ve srovnání s novými výtvory působí Nabataea jako umělecké dílo vysoké kvality. Důležité motivy války se z předchozího alba dostávají i do aktuální novinky a trojice uvolněný skladeb dává jasně tušit, na co se můžou fanoušci těšit, respektive čeho se obávat.

Na základě vydané nesvaté trojice skladeb z nového alba si troufám tvrdit, že Helloween si dost možná sáhnout opět na průměrné dno. Nejlépe z celé trojice vychází singl Lost in America, který ale sám o sobě není žádný zázrak. Na zbylé dvojici je pak dobře patrné, že se skladby opět budou držet jakéhosi klíče a třeba refrény v nich působí až žalostně. Obzvlášť v případě Battle’s Won, což na mě působí jako velice nezdařilý pokus o Manowar tematiku. Samotný riff titulní skladby My God-Given Right sice zní dobře, ale sotva se dostáváme přes intro, zeje před námi propast průměrnosti.

Z celého textu dost možná působí jistá nevraživost vůči Helloweenům po roce 1993. Pravdou je, že jsem musel při psaní spolknout nejednu hořkou pilulku a přiznat, že byť kapela nikdy nebude jako na konci osmdesátých let, drží si své kvality. Kapely procházející různými obměnami automaticky trpí srovnáváním předchozích počinů s těmi aktuálními. V případě Helloweenů se jedná o nesrovnatelné. I proto se snažím aktuální alba hodnotit jako samostatný celek a tím spíš musím mluvit o jejich místy až žalostné plochosti.

Po jedenadvaceti letech je buď třeba držet se toho nejlepšího a dál stavět na tom, nebo alespoň experimentovat na místo vytváření alb jako přes kopírák a prakticky pro každou skladbu využívat naprosto stejného schématu a hudebních motivů. Celého alba se teprve dočkáme, ale zase sebe můžu prohlásit, že zůstávám velice skeptickým. Pokud totiž kapela nenasadila novou taktiku a nezveřejnila předem pouze to nejhorší z alba, budeme dost možná svědky jejich nejslabšího alba za poslední roky. A to je při příležitosti třicátého výročí docela smutné.

A co myslíte vy? Má kapela v tomto složení mít název Helloween? Bude při příležitosti třicátého výročí nějaké malé turné i s Kaiem Hanseme? A jak se vůbec na aktuální podobu hudby od německých matadorů díváte vy?

Zpět na články »

Nejnovější komentáře

Pro přidání komenáře se musíte nejprve přihlásit nebo registrovat.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace