Wilderun - Sleep at the Edge of the Earth: kandidát na album roku

Určitě v sobě občas nacházíte ten uspokojivý pocit z objevování nového. V lidské povaze je touha po objevování a poznávání nového zakořeněna odnepaměti. Nemusíte to vždycky týkat jenom vědy nebo přírody, ale i takové hudby. Jaké potěšení může způsobit jedna začínající kapela z amerického Bostonu nadšenému objeviteli? Nemalé.

Pokud jste o americké čtveřici nikdy neslyšeli, rozhodně se není důvod stydět. Tito nadšení umělci začali naplno svou kariéru rozvíjet v roce 2012 svým prvním albem s poutavým názvem Olden Tales & Deathly Trails. Album je většinou označování jako death metal s příměsí folk metalu a progressive, ale právě ona příměs je pro album to nejdůležitější součástí. Na ní se totiž rozhodla kapela dál stavět a o tři roky později se tak hudebníci můžou pochlubit naprosto nečekaným skvostem, který patrně většina posluchačů letos čekala od Nightwish nebo Blind Guardian a spousty jiných.

Sleep at the Edge of the Earth je svého druhu unikát. Naprosto dokonalým způsobem totiž kombinuje prvky tvrdé hudby (to je onen death metal) s folkovými vlivy, které bychom mohli většinou najít u Eluveitie nebo většiny severských kapel podobného ražení. To vše je podtrženo neuvěřitelně jednotným konceptem alba. Pokud jste četli i některé starší z mých recenzí, jistě víte, jak si na tuhle „drobnost“ potrpím. Není to jen nějaký rozmar. Tematicky a hudebně ucelené album prostě zní daleko líp než rozházený mišmaš. Jenže vytvořit takovýho opus není nic lehkého. O to větší překvapení je, že se to povedlo ještě stále začínající kapele.

První téměř tři minut se nesou za doprovodu líbivých tónů Dust and Crooked Thoughts. Akustická kytara a především mandolína je na pozadí doprovázena zurčícím potokem. Tato kombinace navozuje dech beroucí atmosféru, která tu a tam připomíná nějakou tu středověkou baladu nebo nadprůměrně ozvučenou fantasy středověkou hru, jakou byl třeba Gothic. Ke konci se objevuje ještě tlumený chór pozvedávající akustickou krásku někam do éterických výšin. And So Opens the Earth je pak po krátkém úvodu už pravou metalovou skladbou, ve které promlouvá umění celé kapely v čele s Evanem Berrym, který se stará nejen o vokály, ale také kytary, již zmíněnou mandolínu a klávesy. Zároveň se jedná o první část z cyklu Ash Memory, který svými čtyřmi skladbami tvoří páteř celého alba. Hope and Shadow (Part II) bych s klidným svědomím mohl nazvat středověkou baladou gradující v syrovém zpracování Bite the Wound (Part III). To vše se pak spojuje v mohutném závěru The Faintest Echo (Part IV).

Pokud si při zmínce o závěru myslíte, že je po všem, jste na omylu. Album totiž nabízí ještě dalších třicet minut nezaměnitelného hudebního zážitku s podobně zajímavými motivy, hudebními postupy a vůbec vším, co si může náročný posluchač přát. Čím kvalitnější hudba, tím hůř se popisuje. Dojem, který ve vás Wilderun zanechává je opravdu výjimečný a album stojí za poslech a to i v případě nemetalových fanoušků. Díky značným přesahům do jiných žánrů je totiž daleko víc než jen „řezání do kytar“, které někteří odpůrci tvrdé hudby tak rádi považují za neumění. V případě Sleep at the Edge of the Earth ale nabízí na celou věc jiný pohled a svým zpracováním se odlišuje například od zmíněných švýcarských Eluveitie.

Pánové z Bostonu se bez uzardění rozhodli natočit něco, co v této chvíli považuji za album roku. Mistrovský kousek, ke kterému na Youtube nebo domovském webu kapely najdete i překrásné fotografie přírody. To vše můžete pořídit za symbolickou cenu sedmi dolarů. Takže pokud se vám snad tento druh hudby líbí a Wilderun vás zaujaly, podpořte kapelu. Nebudete litovat ani centu.

Hodnocení: 95 %