Pink Floyd speciál - třetí část: na vodách Endless River

Tento týden jsme se rozhodli věnovat z velké části britské progressive rockové legendě Pink Floyd, která po dvaceti letech vydává své patrně poslední album. V předchozích částech našeho speciálu jsme se nejprve podívali na zoubek samotnému vzniku kapely a poté jsme si zrekapitulovali období jejich největších úspěchů. Text byl uzavřen krátkým odstavečkem, který v recenzi jednoho z nejočekávanějších alb roku, které už před samotným vydáním trhalo rekordy ve sledovanosti a prodejnosti. Toliko k úvodu, je čas vyplout na nekonečnou řeku.

Endless River nese svůj poetický název jako jakýsi odkaz na závěr dvacet let starých High Hopes, kterými tehdy kapela uzavřela svoje poslední album. V písni najdete poslední dva řádky ve znění: „The endless river, forever and ever…,“ a pak už slova neuslyšíte. A neuslyšíte je ani tady. Co je potřeba zmínit na samém úvodu je tento zásadní fakt. Endless River je z pětadevadesáti procent čistě instrumentálním albem, kterým chtěla kapela nejen navázat na svoje starší díla, ale také vzdát hold zesnulému Richardu Wrightovi, se kterým David Gilmour spolu s bubeníkem Nick Masonem, natáčeli před dvaceti lety High Hopes. A právě během tohoto natáčení vznikal materiál, nebo alespoň jemu podobný, který dnes můžeme slyšet.

Album je složené ze čtyř různých stran, různých hudebních motivů zakomponovaných to tematicky podobných bloků. Pokud si potrpíte na nostalgii, bude vás provázet celým albem – od začátku do konce. Už na samotném začátku bude každému znalci jasné, že se vrací do roku 1975, kdy bylo vydáno album Wish You Were Here. Nezaměnitelné zvuky kláves a kytary, které bylo možné slyšet právě na tomto albu, se vrací jako pocta časům dávno minulým. Už při letmém pohledu na jednotlivá jména skladeb je navíc jasné, že se kapela snaží sdělit co nejvíc ze svých pocitů. Vložit je zpátky do hudby. Ať už jde o úvodní Things Left Unsaid, Unsung z druhé části, The Lost Arc of Conversation z té třetí, nebo úplně poslední skladbu Louder Than Words otextovanou Polly Samson, Gilmourovou manželkou.

Každá část zní opravdu trošku jinak. Tu a tam můžete zaslechnout dobře známé motivy ze starších alb. Třeba bicí ve skladbě Skins by dost dobře mohly patřit na album Ummagumma. Kapela se často vrací až ke svým psychedelickým kořenům a nechává posluchače, aby si na albu našli to pravé. Pro někoho to budou třeba náladové skladby jako Anisina, ve které jsou i syntetické zvuky kláves nahrazeny klavírem, a nechybí ani dech beroucí saxofon Dicka Perryho, který už s kapelou několikrát spolupracoval. Někoho třeba osloví živější Allons-Y, Autumn ’68 zase může odkazovat na skladbu Summer ’68. Odkazů je album plné a nechybí ani návrat Stephena Hawkinga ve skladbě Talkin’ Hawking.

Na samotný závěr pak přichází Louder Than Words. Z dálky je slyšet bití velkého železného zvonu, který můžeme znát z High Hopes. Je to skoro až smutné rozloučení, které doprovází nostalgický text plný emocí. Je to skoro až bolestivé, že se Gilmourův hlas objevuje až po pětačtyřiceti minutách a zazní je v posledních šesti minutách, které jsou s velkou pravděpodobností tím posledním, co vyjde pod jménem Pink Floyd.

Endless River je více než důstojným rozloučením z padesáti lety poutavé hudby pro náročné. A právě náročným posluchačům je určeno i toto album. Kvůli zjevnému nedostatku zpěvu a pomalým pasážím dost možná spoustu lidí odradí. Ale zkuste zrušit všechno okolo. Zavřete sociální sítě, odpojte internet, vypněte mobilní telefon, vyžeňte děti, rodiče, partnery a partnerky někam na procházku do deštivého podzimního počasí, a dopřejte si svých dvaapadesát minut v Pink Floydím světě. Není to pro každého, ale litovat nebudete. Navíc, nějak se rozloučit musíte.

Hodnocení: 90%

Zpět na předchozí část