AC/DC - Rock or Bust: s rockem na věčné časy

Rock or bust je nejen název nového alba australské hard rockové kaply AC/DC, je to také velice záludná otázka, kterou si možná položili všichni členové při tvorbě materiálů pro toto album. Že se jim práce ke konci značně komplikovala, není tajemstvím a psali jsme o tom i v našem článku věnovaném historii AC/DC. Malcolm Young musel z kapely odejít kvůli vážným zdravotním komplikacím, bubeníka Phila Rudda zatkla policie jen měsíc před vydáním alba. Jak se tedy stárnoucí rockeři popasovali se svým patnáctým mezinárodně vydávaným albem? Bude to rock nebo nuda?

V případě Rock or Bust se kapela pokusila navázat na úspěch předchozího alba Black Ice, které se dočkalo nadšeného přijetí ústícího do roka a půl dlouhého turné. Úspěch to byl i navzdory hlasům, které tvrdily, že pětapadesát minut je na album od AC/DC příliš, nebo že velká část natočeného materiálu na albu je pouze vatou. Rock or Bust se od svého předchůdce odlišuje minimálně ve stopáži. Necelých pětatřicet minut z něj totiž dělá nové nejkratší album za celou jejich čtyřicetiletou kariéru. Určitě by se dalo říct, že kapela ztrácí dech, ale jejich tvorba nikdy nevynikala dlouhými epickými skladbami. Šlo o prostou filosofii naplněnou láskou k rock & rollu.

Drobným zklamáním na začátek by mohl být výběr titulní skladby Rock or Bust jako otevírající skladbu celého alba. Navzdory všem kvalitám, které skladba má, jí chybí ráznost některých jiných skladeb z alba, a jako otvírák by to opravdu chtělo něco svižnějšího a akčnějšího, jako třeba v případě naposledy recenzovaných islanďanů Skálmöld. Je to sice žánrově naprosto odlišné, ale o myšlenku. Obecně se alba skládají tak, aby na začátku a na konci bylo to nejlepší. V případě dvojky s názvem Play Ball jsou už AC/DC daleko blíž tomu, co se od nich dá očekávat. Jejich první singl z tohoto alba nejen, že se dobře poslouchá, ale zaznamenal i úspěch v nejrůznějších singlových hitparádách.

Co je ovšem opravdovou lahůdkou tohoto předvánočního dárku všem věrným fanouškům, je skladba číslo tři. Rock the Blues Away je možná tím nejlepším na celém albu. Možná je to vzpomínka na mládí, vzhledem k textům, možná je to jen vyjádření nestárnoucích rockerů, kdo ví. V každém případě je to opravdová lahůdka, které si snad najde svoje místo mezi staršími a léty ověřenými skladbami. Následující skladby jsou takový ten typ, který opravdu nijak neurazí, ale ani příliš nenadchne. Ten opravdu výborný rockový náboj má pak skladba číslo osm – Baptism by Fire. Křest ohněm je přesně ten typ svižné energické skladby, kterou byste od AC/DC očekávali. A podle mého soudu by to bylo ideální otevření celého alba.

Poslední trojici otevírá skladba Rock the House, která by mohla najít velice dobré uplatnění při koncertování. Jen si představte, jak plné stadiony z plných plic křičí to své „Rock the house!“ úžasná představa. Následující Sweet Candy už takový náboj nemá, ale pořád je to zlatý průměr. Kapela se pak loučí svou poslední skladbou s názvem Emission Control. Příjemný pomalejší riff uzavírající celé album je dost možná to poslední, co kapela vydá. Nestárnoucí rockoví tvůrci letos sice ukazují i mimo AC/DC, že když je chuť, jde to, ale zdraví občas zavelí a člověk musí poslouchat. Emission Control je důstojným rozloučením se s celým albem a uzavírá velice příjemnou půlhodinku.

Rock or Bust díru do světa patrně neudělá, na to albu chybí opravdu veliký hit jako Hells Bells nebo Highway to Hell, ale zkuste si udělat pohodovou půlhodinku naplněnou nestárnoucími australskými rockery, pro které je rock & roll tou nejlepší životní filosofii. Nebudete litovat.

Hodnocení: 75 %