Agrimonia: křehká květina švédského metalu?

Řepík lékařský, latinsky Agrimonia eupatoria. Odhadovat, na základě čeho se švédská pětice rozhodla pojmenovat svoji kapelu podle této žluté rostliny, si opravdu netroufám. Při pohledu na drobnou a křehkou květinku se totiž opravdu jen těžko hledá paralela s kapelou, která hraje příjemně tvrdou hudbu, a jejíž vokalistka by se svým hlasem mohla soupeřit s kdejakým death metalových zpěvákem. Při zpěvu textů o hnilobě, úpadku, červech nebo pohřebních stromech je samotný vokál stejně asi tou méně podstatnou stránkou věci.

Na první pohled se může zdát, že Agrimonia je jen jednou z mnoha dalších kapel, které se perou o své místo na slunci. Všechno by tomu nasvědčovalo. Je malá, hraje většinou po klubech, a byť vyráží na turné po Evropě, nejedná se o nic pompézního. Přes to je Agrimonia něčím zvláštní. Při vydání svého prvního alba, nazvaného Agrimonia, v roce 2008 se zdálo, že se kapela bude držet spíš melodického death metalu, který vyšperkují dlouhou stopáží a hlubšími texty, než jaké většina death metalových kapel nabízí. Pomalá intra jako v The Unknown Bury Me nebo Scars Make Life pak nabízela zpestření, která většinou zapadá spíš do atmosfericko-metalových kapel, o kterých jsme mluvili už dřív. Třeba právě první minuta ze Scars Make Life by při troše snahy mohla klidně zapadnout do repertoáru polských Tides from Nebula a patrně by nikdo nepoznal rozdíl. Pak jsou tu ale divoké skladby jako Leaves Fall Rotten, které nasazují výborné tempo a útočí na smysly podmanivými kytarovými riffy. Prakticky celé titulní album působí jako dokonale utvořený koncept, který se podařilo dovést téměř k dokonalosti.

Na svůj počáteční úspěch se pak kapela pokusila navázat o dva roky později prostřednictvím alba Host of the Winged (2010), na kterém se už pokusila o odklon od původního konceptu, a na místo zdokonalování výborné hudby se pokusila doplnit svou tvorbu například o klavír. Tak je tomu například hned v první skladbě s názvem Worms. Červi jsou dvanáctiminutovým otvírákem tohoto alba a jasně dávají na srozuměnou, že kapela zůstane u staré muziky, ale bude ji ozvláštňovat. Začátek skladby Unquiet by totiž klidně mohl zapadnout do akustické tvorby Ritchie Blackmora nebo by dobře posloužil jako úvod k rockové baladě. Do hudby tak pronikají motivy z dalších žánrů a subžánrů metalové hudby a ve srovnání s předchozím albem může na několik prvních poslechů působit tento kus jako místy neucelený. Kapela zde také navýšila počet skladeb a stopáž natáhla na příjemnou hodinu a čtvrt.

V dalších letech se Agrimonia a věnovala většinou koncertování a na nové album si museli nedočkaví fanoušci počkat až do roku 2013. Rites of Separation snižuje počet skladeb na pět, stejně jako u prvního alba, a tomu se kapela přibližuje i stopáží blížící se k jedné hodině. Můžete také zapomenout na pozvolný nástup, který kapela praktikovala na předešlých albech. Úvodní Talion na vás vychrlí desetiminutovou výborně sestavenou skladbu. Druhý Hunted pak jasně říká, že kapela hodlá stavět na základech z druhého alba a klavír se stává nedílnou součástí jejich tvorby. Možná je to trošku na škodu, protože podobné pasáže zvládali na prvním albu kytaristé a pomalé kytary zněly přece jen o něco líp. While Life Lies pak pokračuje ve využívání kláves a v budování atmosférické hudby, která má dokreslovat tvrdý metal. Pak už zbývá jen Awaiting, kterým se kapela loučí a nechává všechny posluchače čekat na to, co bude dál.

Agrimonia je opravdu trochu jiná. Možná je to Švédskem a domovským Göteborgem, ze kterého kapela pochází. Možná je to netradičním ženským vokálem nebo tím, že se kapela snaží na každém album inovovat i navzdory tomu, že místa pro manévrování v rámci žánru příliš není. Ať je to jak chce, její alba stojí za poslech už jen proto, že pro jejich docenění je potřeba dlouhodobějšího poslechu.