Doctor Who a jeho šestadvacet hudebních skladatelů

Při zmínkách o hudebních matadorech brázdících hudební moře desítky let, je potřeba zmínit i jeden seriálový fenomén, který je tu stejně dlouho jako Pink Floyd. Před jedenapadesáti lety byly totiž položeny nejen základy jedné z nejúspěšnějších kapel druhé poloviny minulého století, ale zároveň vznikl seriál, který do dnes baví fanoušky žánru science fiction. Je samozřejmě řeč o fenoménu jménem Doctor Who. Navíc při jaké jiné příležitosti ho zmínit než při konci zatím poslední, osmé série Doctorova seriálového restartu.

Doctor Who, Pán Času, Doktor Kdo, variant existuje několik. Ať už je to ale jak chce, za dlouhých padesát let se na tvorbě soundtracku k takto obsáhlému dílu vystřídal bezpočet různých hudebníků a skladatelů, kteří přispěli svoji troškou do mlýna. Jako první tento mlýn ovšem rozpohyboval Australan Ron Grainer, který přišel s ústředním motivem provázejícím v pozměněných podobách Doctora až do dnešních dnů. Ono hlavní téma je do dnes zapsáno jako jeden z prvních elektronických hudebních podkladů vytvořených pro televizi. A jak se vlastně složená hudba přenesla do elektronické podoby? Členové BBC Radiophonic Workshop využili postupu zvaného Musique concrète, což v praxi znamenalo úpravu každé noty. Ať už šlo o její zrychlení, zpomalení, přidání různých druhů šumu. Traduje se, že do BBC jednou dorazila stížnost matky, jejíž dítě prý původní znělka dokonce vyděsila. Původní hudební téma, které vzniklo netradiční metodou, a je považováno za opravdu průkopnický kousek, si udrželo svoji nezměněnou podobu až do nástupu třetího Doctora, tedy do začátku sedmdesátých let. Svého druhu se jedná opravdu o hudební skvost, podobně jako při původním hudební téma dalšího sci-fi seriálu Star Trek.

Nejvýraznější změna nastala ale až na začátku osmdesátých let z rukou Petera Howella. Změna je poměrně znatelná, byť vlastně zůstává hudební motiv stále stejným. Díky novým analogovým syntetizérům bylo možné opět experimentovat s hudebními motivy nejen pro úvodní znělku, ale pochopitelně i pro seriál jako takový. Změn pak v průběhu osmdesátých let bylo víc. Během třiadvacáté série v roce 1986 bylo Howellovo téma nahrazeno upravenou verzí Dominica Glynna, přičemž změna je ještě znatelnější, než byla v Howellově případě. Tvůrci si dali za úkol vytvořit trošku jiné hudební téma, které by po tolika letech vysílání nabídlo něco nového, neoposlouchaného a snad i tajemného. Ani Dominic Glynn ovšem neměl štěstí a jeho novátorská verze ústředního motivu byla nahrazena rychleji, než mohl kdo čekat. Už o rok později, tedy v roce 1987, přišel na scénu sedmý Doctor a s ním i další verze hlavní znělky od Keffa McCullocha, která se údajně tvůrcům původní verze vůbec nelíbila. Nicméně přišly další nové syntetizátory, nová elektronika, přidané zvuky. Na vývoji Doctora Who se dá dobře pozorovat vývoj elektronické hudby a jejich možností, o kterém si povídáme v našich dalších textech. S koncem seriálu v roce 1989 pak nastala dlouhá pauza a další řádka hudebních skladatelů.

Při pokusu o restart populárního seriálu v roce 1996 byl nový, teď už osmý Doctor, doprovázen pochopitelně i novým hudebním tématem. O něj se postaral John Debney, který sice vycházel jako všichni jeho předchůdci z prapůvodní verze, ale rozhodl se přidat i ducha devadesátých let. Motiv tak působí místy daleko temnějším a akčnějším dojmem, než tomu bylo dřív. Už samotný začátek zní jinak, než by znalci starých dílů čekali. Naneštěstí se v devadesátých letech restart sci-fi seriálu neuchytil a mimo jediný snímek nebyl dále rozvíjen. S tím skončil i John Debney, který byl nahrazen při dalším pokusu o restart Murrayem Goldem.

V roce 2005, když už byla televizní série úspěšně obnovena, to byl právě Gold, který se postaral o vzkříšení původní verze ze šedesátých let, byť samozřejmě s krásným vyčištěným zvukem, pro jehož základy posloužily i původní materiály Rona Grainera. Největší změnou je bezpochyby přidání orchestru, který doplňoval do té doby čistě elektronickou skladbu. Úspěch, který si restart seriálu získal, zajistil Goldovi práci na další roky. Od restartu totiž uplynulo už skoro deset let a je to právě Murray Gold, který se i nadále stará o veškerou hudbu k seriálu, což znamená krásných devětašedesát epizod, kterým už vdechnul zvuk. Je jedno jestli budete nadšeni intrem, hudebním motivem Doctorových společníků, nebo průběžnou hudbou hrající v jednotlivých dílech, je to všechno zásluha jednoho muže, který nabízí rozličnou hudbu. A to jak tu napínavou, tak tu náladovou.

Goldova hudba se nakonec stala tak populární, že už bylo uspořádáno i několik koncertů orchestru BBC věnovaných právě hudbě z Doctora Who. Zároveň se dařilo i vydávaným soundtrackům, které atakovaly horní příčky britských hitparád. Několikrát se pak během následujících let dočkala Goldova verze drobných vylepšení, ale teprve s příchodem dvanáctého Doctora se úvodní znělka změnila na ještě svižnější a dramatičtější než byla do té doby.

Jak už bylo řečeno v úvodu, skončila osmá série a na další si natěšení fanoušci budou muset nějakou dobu počkat. Nabízí se samozřejmě otázka, jestli nová série přinese i další úpravu fenomenálního intra, které světem v různých podobných zní už dobrých padesát let. Ať už jste fanoušky elektronické hudby nebo máte rádi filmovou hudbu pocházející například od Howarda Shora, Jerryho Goldsmithe nebo Hans Zimmera, neměl by vás minout ani Doctor Who a jeho šestadvacet různých skladatelů, kteří se v průběhu let podíleli větší či menší měrou na jeho nezaměnitelném zvuku. Jedná se o hodiny a hodiny hudebního materiálu, který má pořád co nabídnout a nezmínit ho v naší sekci věnované filmům a hrám, by byla velká chyba. Jde navíc o tak obsáhlé a různorodé dílo, že není v lidských silách postihnout všechny jeho aspekty bez sepsání obsáhlejší publikace. Nevěříte? Posuďte sami a poslechněte si alespoň pár  vybraných motivů.