Nightwish - Endless Forms Most Beautiful: pokus o evoluci

Nightwish jsou jako Metallica. Možná odvážné tvrzení hned na začátek, ale vysvětlím jeho podstatu. Neshody v kapele, produkce relativně průměrných nezajímavých alb a pak dlouhé čekání a víření vody informacemi o novém. Navíc se nedokážu zbavit dojmu, že od určité doby jsou Nightwish z velké části značka podobně jako Metallica, u které je tento problém ještě daleko markantnější. Ať už je to jak chce Anette Olzon skončil v Nightwish spolu s albem Imaginaerum a byla nahrazena dle mého názoru daleko zdatnější Floor Jansen, která měla pomoci vrátit Nightwish něco ze ztraceného lesku.

Zkusme si vytvořit před samotným hodnocením další premisu. Pokud se o albu neustále mluví ještě před jeho vydáním a neexistující produkt tak nabývá na zajímavosti jen pomocí řečí na místo činů, většinou nastává jeden ze dvou výsledných scénářů. Album je opravdu výborné a automaticky se stává legendárním počinem. Druhý scénář je čistě komerční. A ani po opakovaném poslechu se nemůžu s klidným svědomím přihlásit k prvnímu scénáři. O Endless Forms Most Beautiful se nemluvilo málo. Kapela ho odjela točit kamsi mimo civilizaci, dvorní tvůrce hudby a textů Tuomas Holopainen pak hrdě prohlašoval, jak je album výborně koncepčně sestavené, jak je potřeba jej poslouchat jako ucelený celek a jak glorifikuje vědu a čerpá mimo jiné z práce Charlese Darwina jeho knihy O původu druhů.

Už jen podle těchto informací je patrné, že si kapela ukousla nemalé sousto. Zpracovávat náročnou látku se totiž ne vždycky vyplácí. Vše začíná poměrně svižnou a minimálně ze začátku správně tvrdou skladbou Shudder Before the Beautiful. Znalcům se možná vybaví například Dark Chest of Wonders nebo podobné zdařilé otvíráky. Po minutě se také ozývá dlouho očekávaný hlas Floor Jansen, která během dřívějších turné s Nightwish ukázala, že umí i přitvrdit a hlas má rozhodně kvalitní. Během sedmi a půl minutové skladby jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že se drží zbytečně zpátky a nedostává pro svůj hlas tolik prostoru, kolik by si zasloužila a teprve ke konci celá skladba řádně graduje. Příjemné je také místo pro kytarové sólo, protože Emppu Vuorinen na mimo-Nightwishovských skladbách opakovaně ukazuje, že umí daleko víc než jen doprovod.

Výborně z celkového alba vychází také Weak Fantasy, která využívá i nezměrný potenciál v podobě dokonalého hlasu, kterým disponuje Marco Hietala. Co ovšem začne celkový dojem ze skladby trošku kazit je podle mého pro Nightwish nezvyklý strunný nástroj na pozadí, který by své místo našel v severských folk-metalových kapelách nebo třeba u Eluveitie. Je to jeden z mnoha nástrojů, které na první pohled ke kapele nepatří. Troy Donockley s kapelou spolupracoval už na předešlém album, tentokrát je tu za plnohodnotného člena, který disponuje nástroji jako právě strunné Bouzouki, buben Bodhrán, dudy nebo cínovou píšťalkou. Přiznám se bez mučení. Do temného severského symphonic metalu mi to vůbec nesedí. Násilné roubování na léty ověřenou klasiku v mém případě opravdu nefunguje.

A to je přátelé teprve začátek. Single Élan se svým píšťalkovým úvodem a až přehnaně pohádkovým nádechem nudí. Téměř pětiminutová skladba znatelně ubrala na razanci, zeslábl i Floořin hlas. Vše je takové zpěvavé, veselé, hravé. I kytary jsou trochu utlumené a vše ustupuje klávesovým partům a nástrojům Troye Donockleyho. Následující Yours Is an Empty Hope situaci ještě na chvíli zachraňuje přitvrzením a Marcovým hlasem, ale dřív než se rozkoukáte, je to pryč. Our Decades in the Sun je opět více klávesová, více nástrojová, kytarové sólo v je milým zpestřením, ale jinak nuda nuda, šeď šeď.

My Walden Troy Donockley dokonce i předzpívává a opět jde o keltsko-irsky laděnou finskou metalovou skladbu. Zcela úmyslně to nazývám tímto kostrbatým termínem, aby lépe vyzněla celá nepřirozenost těchto nových pokusů. Floor má opět svoje rezervy a prim hraje nebezpečně chytlavý refrén, který ve výsledku vyznívá daleko líp než single Élan. Závěr pak zní přímo jako z irské folkové písně. Titulní Endless Forms Most Beautiful sice opět trošku přitvrzuje, ale hned následující Edema Ruh je opět někde na půli cesty mezi tradičními Nightwish a novým konceptem alba. Alpenglow pak zachraňuje asi jen kytarové sólo.

Blížíme se k velkolepému finále. Eyes of Sharbat Gula jsou šestiminutovou klávesovou záležitostí, která uvozuje čtyřiadvacetiminutovou závěrečnou skladbu The Greatest Show on Earth. Vytvořit takto obsáhlý opus je nemalé umění. Často dlouhé skladby dopadají neobyčejně špatně, protože začínají nudit a nemají ten správný náboj. Asi ty nejlepší dlouhé skladby, které jsem kdy slyšel, patří britským Fall of Efrafa, kterým se kapelník Tuomas Holopainen nemá šanci vyrovnat. Většina předlouhé skladby se nese v duchu klávesových a instrumentálních pasáží proložených zpěvem v různých hlasových polohách a opodstatnit přemrštěnou délku se autor snaží pomocí Darwinovýh citátů, přesně jako tomu je v případě Fall of Efrafa a jejich For El Ahraihrah To Cry.

Opakovaný poslech celého alba ukázal jednu věc. Části, ve kterých se Nightwish prezentují jako Nightwish jsou zdařilé a dobře se poslouchají. Floor Jansen si se zbytkem kapely očividně sedla, výměna bubeníka není skoro patrná a tvrdší pasáže, kytarová sóla a pěvecké duety táhnou celé album. Bohužel je tu ta odvrácená strana věci, kterou bych nazval „Tuomas Holopainen Presents“ na místo Nightwish. Pokud se totiž povídáme na ty lepší skladby, podílel se na jejich tvorbě Marco Hientala. Ty ostatní patří čistě jen Holopainenovi, jehož megalomanství patrně zabilo nadprůměrné album. Endless Forms Most Beautiful není veskrze špatné album. Táhne to ale dolů velký počet maličkostí, ale možná i trochu přepálená délka, které nestačí obsah. Pokud se hodlají Nightwish držet podivných irských-keltských motivů, mohla by to být jejich cesta do pekel, kde se sejdou s komerční Metallicou a společně pak můžou hodovat na zdechlině své kdysi dobré hudby.

Hodnocení: 60 %