Pink Floyd speciál - část první: od založení po rok 1972

Sedmý listopadu se zapíše do dějin jako den, kdy vyjde zatím poslední album kapely Pink Floyd. Úmyslně říkám zatím. Nick Mason je jediným členem kapely Pink Floyd, který se zúčastnil natáčení všech alb, která kdy kapela vydala. S blížícím se vydáním alba Endless River, po kterém má kapela ukončit svoji existenci po dvacetileté pauze od legendární desky Division Bell, se ale Mason rozpovídal v online interview pro prestižní Rolling Stone, a prohlásil, že pro něj Pink Floyd jenom tak neskončí, a že není si jistý, jestli tohle je ten slibovaný konec kapely, jejíž základy byly položeny před jedenapadesáti lety. A právě tady začíná náš speciál pro tento týden, který bude věnovaný této rockové klasice.

Mezi vydáním Endless River a prvním setkáním zákládajících členů kapely zeje časová propast jedenapadesáti let. Zní to skoro až neuvěřitelně, že už v roce 1963 se setkali Roger Waters, Nick Mason a Richard Wright a položili tak základy kapele, která je do dnes považována za jednu z nejvlivnějších, nejúspěšnějších co se prodejí týče, a samozřejmě jednu z nejpopulárnějších na poli rocku. Zajímavé je, že tito tři pánové se potkali na tak nečekaném místě – všichni totiž byli studenty Londýnské polytechniky, konkrétně architektury. První námluvy s hraním probíhaly ještě bez Wrighta a za účasti další tří jedinců, ale postupně vznikl sextet nazvaný Sigma 6, který hrál v rámci univerzity převzatý materiál a pár skladeb napsaných Kenem Chapmanem.

Sigma 6 procházela během let nejen změnou názvu, ale také obsazení. Když ji v roce 1964 opustila dvojice Meltcalf a Noble, objevil se na scéně nový kytarista, který měl zapadnout do kapely. Byl to dlouholetý přítel Rogera Waterse. Ten původně v kapele nehrál vůbec na baskytaru, ale vzhledem k sílícímu přetlaku kytaristů se postupně přeorientoval na baskytaru, u které už zůstal. Jedním z důvodů byl i příchod onoho nového člena, kterým byl Syd Barrett. O dva roky mladší Barrett se do Londýna přistěhoval kvůli studiu na umělecké škole a jakožto hráč na kytaru si našel místo v Sigma 6, která byla v té době už přejmenována na Tea Set.

Tea Set získal koncem roku 1964 jako zpěváka Chrise Dennise, kterého do kapely přivedl kytarista Bob Klose. Dennis u Tea Setu ale dlouho nevydržel, protože byl, jakožto člen Britského královského letectva, povolán na zahraniční misi. Tento odchod z kapely udělal místo pro Syda Barretta jako zpěváka a de facto i frontmana kapely, což jen umocnil odchod dalšího člena, Boba Klose. V té době se začal poprvé objevovat později charakteristický zvuk, který provází kapelu až do dnes a zároveň se ustálilo jméno na Pink Floyd. Byť dlouho vypadalo, že kapele zůstane krásné označení čajové soupravy, Barrett narazil na další kapelu se stejným názvem, a tak se rozhodl pro změnu. Pink Anderson a Floyd Council, oba významní bluesmani, byli pro Barretta inspirací k vytvoření názvu Pink Floyd.

Piper at the Gates of Dawn a období Syda Barretta

Pod vedením Syda Barretta, vybaveni novým názvem a chutí hrát, si kapela prorážela cestu londýnskou hudební scénou a začala být výdělečná, i když se na počátku protloukala pouze londýnským undergroundem. Jejich zvuk a hudební motivy často také nenašly pochopení ze strany pořadatelů, a tak například po koncertu v katolickém domě mládeže zůstali bez výplaty a bylo jim řečeno, že vůbec nešlo o hudbu. Tvrdé začátky ale kapelu nijak neodradily. Díky dvojici manažerů Peteru Jennerovi a Andew Kingovi se kapela dostávala víc na veřejnost, vysloužila si už tehdy článek v nedělních Timesech, ve kterých byly především doprovodné koncertní efekty označeny jako bizarní a velmi psychedelické. Nicméně právě tato publicita vyústila v první oficiální nahrávky a jen o něco později taky v první album.

Všechno začalo natočením skladby Arnold Layne, která díky financování ze strany manažera Joe Boyeda a Pink Floydího agenta Bryana Morrisona, byla vydána jako první singl této nové kapely u vydavatelství Columbia. Samo vydavatelství se pak postaralo ještě o druhý singl See Emily Play. Díky komerčnímu úspěchu začala kapela opět živě vystupovat a při těchto příležitostech si někteří členové začali všímat změn chování u Barretta.

Nicméně měsíc po vydání singlu Arnold Layne se začínající kapela upsala EMI Studios, pro které natočila album Piper at the Gates of Dawn. Za zmínku stojí i fakt, že ve stejné době, kdy Pink Floyd tvořili tuto prvotinu pod taktovkou Syda Barretta, natáčeli ve stejnou dobu nedaleko Beatles svoje album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Nové album mělo v Anglii velký úspěch, čtrnáct týdnů se drželo na vysokých příčkách hudebních hitparád. Do dnes je album v celé Pink Floydí diskografii něčím naprosto ojedinělým, na čemž má největší podíl Syd Barrett, který se postaral o většinu hudby, ze které na všechny strany prýští různorodost. Lucifer Sam zní jako vystřižený z nějaké Bondovky, většina ostatních skladeb působí hravě a ne nadarmo je celé album považováno za jedno z určujících psychedelicko-rockových alb šedesátých a sedmdesátých let. Jedna z nejzvláštnějších skladeb na albu je pak alespoň pro mě Bike mající svoje nezaměnitelné kouzlo a ze začátku vyvolávající představu poutě a kolotočů.

Úspěch, který kapele přinesla psychedelická hudba s prazvláštními texty a motivy, byl ale zkalen děním v samotné kapele. Syd Barrett začal během sedmašedesátého užívat experimentálně LSD a často kvůli němu byly rušeny koncerty. Postupně také začal propadat depresím, nervově se zhroutil a odmítal jakékoliv pokusy o léčení. I přes krátké zlepšení byl nakonec po krizi v prosinci 1967 v kapele nahrazen novým kytaristou – Davidem Gilmourem. Barrett tak zůstával pouze u zpěvu.

Gilmourovo a Watersovo období

Na začátku roku 1968 tak Pink Floyd čítali rovných pět členů. Gilmour se měl postarat o kytarové party, které už Barrett nebyl schopný kvůli svému psychickému stavu zvládat, ale jinak zůstával stále v kapele jako její tvůrčí mozek. Na místo tvůrčí činnosti se ale dál objevovaly problémy a Gilmour, který se znal se Sydem Barrettem už z dřívějška, dokázal dost dobře zastat veškerou jeho práci v kapele. Po domluvě pak Barrett na jaře roku 1968 opouští kapelu a další čtyři roky se věnuje vlastní tvorbě, během které vydal dvě alba The Madcap Laughs a Barrett, obě během roku 1970. Po té se už k hudbě aktivně nikdy nevrátil, s ostatními členy kapely se prakticky nestýkal a zemřel v roce 2006 ve věku šedesáti let.

Posledním kouskem, kterým Barrett přispěl do Pink Floydí skládačky, byla skladba Jugband Blues, která se objevila v roce 1968 na druhém studiovém albu kapely - A Saucerful of Secrets. Na tvorbě hudby se z největší části podíleli Wright s Watersem, jehož vůdcovství se začalo naplno projevovat právě po Barrettově odchodu. Podobně jako v případě prvního alba, i na tomto jsou ještě cítit prvky psychedelického rocku, ale pomalu se do něj vkrádají i první známky progressive rocku. Naprostou novinkou pro kapelu pak byl v roce 1969 vydaný soundtrack nazvaný More ke stejnojmennému lucemburskému filmu, a který z drtivé většiny napsal právě Waters. A právě od tohoto roku se datují první tiché spory mezi Gilmourem a Watersem.

Ještě v témže roce (1969) začala kapela pracovat na svém čtvrtém studiovém albu známém jako Ummagumma, složeném ze dvou různých částí. První část byla záznamem živého vystoupení kapely a obsahovala tehdy už dobře známé skladby. Druhá polovina byla složená z pěti částí, přičemž každý člen si vzal na starost tvorbu jedné z nich, v případě Waterse to byly dvě. Sysyphus složený ze čtyř částí je třináctiminutovým opusem Richarda Wrighta, následovaný dvěma skladbami Rogera Waterse dosahujících opět skoro patnácti minut, a podobně na tom je i Gilmour a jeho dvanáctiminutová skladba The Narrow Way. V neposlední řadě se pak objevuje se svou skladbou The Grand Vizier's Garden Party i Nick Mason. Zajímavé jsou na tomto dvojalbu dvě věci. První je ta, že všechny skladby na druhém albu, které napsali jednotliví členové, jsou i jimi a jen jimi také nahrány, což budí značnou míru respektu. Druhou zajímavostí je, že právě při natáčení tohoto alba ukázaly problémy mezi Gilmourem a Watersem. Dokládány jsou na příkladu žádosti o pomoc od Waterse ze strany Gilmoura s napsaním textů pro jeho part na albu. Odpovědí mu bylo suché ne a naprostý nezájem.

V následujícím roce nicméně kapela pokračovala ve své tvůrčí práci a vydala velice populární a kritiky dobře přijímané albu Atom Heart Mother (1970), které si vysloužilo i několik zásadních úspěchů nejen v rámci hitparád. Opět pár zajímavostí. Navzdory nemalému úspěchu tohoto alba, titulní skladba nebo skladba Fat Old Sun patří k těm nejpopulárnějším počinům od Pink Floydů, je album kritizováno především samotnými tvůrci. Gilmour s Watersem vyjádřili prý během let několik různých negativních názorů na celé album, které by z dnešního úhlu pohledu asi vůbec nevzniklo. A to by byla velká škoda. Další zajímavostí je pak zájem Stanleyho Kubricka, který chtěl využít titulní píseň alba pro svůj dnes už kultovní film Mechanický pomeranč. Z dohody sešlo po té, co se kapela dozvěděla o Kubrickovu úmyslu rozdělit píseň na několik částí napříč filmem.

Opět následoval pouhý rok, než se na světě objevilo další album. Šesté v pořadí, známé především díky skladbě Echoes, takové je album Meddle. Jako jedno z mála alba se Meddle mohlo chlubit především tím, že se na tvorbě jeho hudební složky podíleli všichni členové bez výjimky.  Na úspěch předchozí Atom Heart Mother nicméně toto album nedosáhlo. Podle kritiků ale dokázalo, že s Gilmourem, jako tvůrčí osobností v kapele, je třeba rozhodně počítat. Sedmým pořadovým albem je málo známé Obscured by Clouds, postavené na základech dalšího filmového soundtracku. Podobně jako o albu More z roku 1969 se ani o tomto albu příliš nemluví a patří k těm přehlíženým částem Floydí tvorby. Pak ale následovala léta té největší slávy.

Pokračovat na druhou část