Při prohlídce našich dosud zveřejněných recenzí by se dal letošní rok s klidným svědomím pojmenovat jako rok velkých a malých návratů. Ať už šlo o Pink Floyd, Sanctuary nebo švédské rockery Dalton. Podobně je na tom i americká kapela Born of Fire, která navzdory svému velkému úspěchu na konci devadesátých let nedokázala držet pohromadě, a následoval její rychlý zánik. Stačilo si nějaké to desetiletí počkat a kapela je zpět i spolu s novým zpěvákem a zbrusu novým albem Dead Winter Sun, kterým chce vrátit posluchačům důvěru v kapelu.

Podobně jako v každém jiném odvětví, i v případě herního průmyslu existují velké a dobře známé tituly, jako třeba již zmínění Starcraft, ale pak jsou i menší herní. Skoro by se dalo říct herní skvosty, na jejichž počátku stála geniální myšlenka, následovala parta schopných lidí, a výsledek se často stává legendou, byť ne tak známou. V roce 1996 vyšla hra The Neverhood, ve které se hráči ocitají ve světě z plastelíny, a stejně tak je z plastelíny hlavní hrdina. Pokud je to někomu málo, tak hra obsahuje ten nejpraštěnější soundtrack, jaký jsem kdy slyšel. A ten má na svědomí Terry Scott Taylor.

Při poslechu všemožné současné hudby napříč žánry občas zapomínáme na to, z jaké hudby se ta naše, ať už přímo nebo nepřímo, vyvinula. Není teď ani tak řeč o klasické hudbě, ale ještě o té starší. Starověká a středověká hudba v sobě skrývá jisté kouzlo, které mnohdy působí na pudy skryté hluboko v nás. Jsou to ty, které vás nutí s nadšením poslouchat rytmické bubnování doprovázené hrou na dudy, houslemi a cistrou. Výběr nástrojů tady není vůbec náhodný, naopak. Jsou totiž lidé, kterým poslech takové hudby nestačí a rádi se vracejí do středověku alespoň prostřednictvím kostýmů a hraním takovéto hudby. Konkrétně je řeč o české kapele Gnomus.

Včera, čtrnáctého listopadu, si odbyla premiéru rozlučková skladba, která bude podbarvovat třetí část filmového eposu Hobbit z dílny Petera Jacksona. Server Billboard.com nabízí tuto novinku i k poslechu pro všechny návštěvníky. A na co se vlastně těšit? Na Billyho Boyda, který si jako Pipin zazpíval už v trilogii Pán Prstenů.

Kapely vydávající klasická plnohodnotná alba jsou stejně časté jako ty menší, kterým stačí vydat jednou za čas EPčko, kterým se hlavně v začátcích chtějí prezentovat. V případě britské kapely s mírumilovně poutavým názvem Carcass se ovšem jedná o něco naprosto jiného. Kapela, která se na poli hudby pohybuje s přestávkami od roku 1985, totiž rozhodně nepotřebuje dokazovat světu svoje kvality, ty už jsou docela dobře známy. Tito pionýři death metalu, kteří před svým rozpadem v roce 1995 vydali pět dobře hodnocených alb, navázali na svoje úspěšné začátky a před sedmi lety se opět dali dohromady. Výsledkem bylo loni vydané album Surgical Steel. A proč je tohle všechno potřeba vědět? Protože právě na toto poslední album navazuje nové EP.

Při zmínkách o hudebních matadorech brázdících hudební moře desítky let, je potřeba zmínit i jeden seriálový fenomén, který je tu stejně dlouho jako Pink Floyd. Před jedenapadesáti lety byly totiž položeny nejen základy jedné z nejúspěšnějších kapel druhé poloviny minulého století, ale zároveň vznikl seriál, který do dnes baví fanoušky žánru science fiction. Je samozřejmě řeč o fenoménu jménem Doctor Who. Navíc při jaké jiné příležitosti ho zmínit než při konci zatím poslední, osmé série Doctorova seriálového restartu.

První listopadový týden se právem nesl v duchu legendárních Pink Floyd, ale mimo ně vyšlo nové album téměř padesátce dalších rockových nebo metalových kapel, nebo tedy tak to uvádí hudební server Loudwire. Vybírat nějakou zajímavou novinku je při takovém množství čím dál obtížnější, ale přece jen se zdařilo. Představte si, že zakládáte kapelu, která chce skloubit black metalové vokály, tvrdé kytarové riffy, zuřivé bicí a atmosférické části, které mají oslovit i jinou sortu posluchačů než mainstreamový black metal. Zároveň se ve svých textech věnujete přírodě, misantropii a všeobecné anarchii. Potřebuje název, který přiláká posluchače. To chce využít Pána Prstenů!

Tento týden jsme se rozhodli věnovat z velké části britské progressive rockové legendě Pink Floyd, která po dvaceti letech vydává své patrně poslední album. V předchozích částech našeho speciálu jsme se nejprve podívali na zoubek samotnému vzniku kapely a poté jsme si zrekapitulovali období jejich největších úspěchů. Text byl uzavřen krátkým odstavečkem, který v recenzi jednoho z nejočekávanějších alb roku, které už před samotným vydáním trhalo rekordy ve sledovanosti a prodejnosti. Toliko k úvodu, je čas vyplout na nekonečnou řeku.

Když jsme na konci našeho minulého textu opoušteli britskou rockovou kapelu Pink Floyd, stála zrovna čtveřice před dveřmi do období svého největšího úspěchu. Čekalo je natáčení těch nejúspěšnějších alb. Doba, které dominovala tvorba Rogera Waterse. Je to doba, ve které se z pojmu Pink Floyd stala ve světě hudby opravdová legenda. Pojďme se tedy podívat na to, jaká úskalí obnášela zlatá éra lemovaná alby jako Dark Side of the Moon, Animals nebo Wall.

Sedmý listopadu se zapíše do dějin jako den, kdy vyjde zatím poslední album kapely Pink Floyd. Úmyslně říkám zatím. Nick Mason je jediným členem kapely Pink Floyd, který se zúčastnil natáčení všech alb, která kdy kapela vydala. S blížícím se vydáním alba Endless River, po kterém má kapela ukončit svoji existenci po dvacetileté pauze od legendární desky Division Bell, se ale Mason rozpovídal v online interview pro prestižní Rolling Stone, a prohlásil, že pro něj Pink Floyd jenom tak neskončí, a že není si jistý, jestli tohle je ten slibovaný konec kapely, jejíž základy byly položeny před jedenapadesáti lety. A právě tady začíná náš speciál pro tento týden, který bude věnovaný této rockové klasice.