Rock a Metal

V minulém díle našeho seriálu o metalových coverech známých písniček jsme se hlavně ze začátku věnovali Německým kapelám. Tentokrát navštívíme chladný sever, konkrétně Finsko, ze kterého pochází všechny dnešní kapely, na jejichž verze populárních písniček se dnes podíváme. Některé je potřeba brát s dostatečnou rezervou, jiné jsou opravdovým vyjádřením pocty. Že neuhodnete, která je která?

Pětice Alestorm ze Skotského Perthu o sobě mluví jako o „True Scottish Pirate Metal“ kapele, která spojuje nejrůznější metalová odvětví od klasického heavy metalu, přes výpravný power metal až po folk metal. Skotští piráti brázdí hudební moře od roku 2004, tehdy ještě jako Braveheart, i když první velké úspěchy zaznamenaly až s vydáním svého prvního alba Captain Morgan's Revenge v roce 2008 a změna jména právě na Alestorm.

Spojení na první pohled dvou zcela odlišných hudebních žánrů, nebo chcete-li odvětví, v jednom koncertu se může jevit jako pokus o hudební sebevraždu. Že to ale může v některých případech fungovat víc než dobře, ukazuje léty osvědčená kombinace tvrdé rockové hudby a symfonických orchestrů.

Pokud bych měl vybrat kapelu, která je vlastně všem dobře známá, ale nikdy se jí nepodařilo vymanit se z prokletí průměrnosti, bude to švédská metalová sestava Hammerfall, která se asi nejvíc proslavila svým singlem Hearts on Fire z roku 2002. Ani do onoho roku ale kapela nehrála nijak špatně. Dělali svoji práci dobře, vytvořili si postavu, která měla kapelu provázet, a na tomhle základu chtěla kapela dál stavět.

Ve světě tvrdé hudby se na ně velice často zapomíná. Stojí v pozadí, za všemi zpěváky, kytaristy a často i basáky. Že jsou ale právě bubeníci, kteří udávají tempo a nemálo se nadřou, na to se zapomíná. Po Robu Halfordovi nebo Randy Rhoadsovi tak přichází na řadu legenda mezi bubeníky. Muž, jehož kariéra trvala rovných třicet let, během kterých si vyzkoušel nejrůznější žánry a kapely, a skončila další tragickou nehodou. Není řeč o nikom jiném než o Cozy Powellovi.

Se švýcarskou folk-metalovou kapelou Eluveitie jsem poprvé přišel do kontaktu prostřednictvím alba Evocation I: The Arcane Dominion z roku 2009, a udělal jsem asi nejlépe, jak jsem mohl. Album je totiž jako jediné obsahuje převážně instrumentální skladby s keltskou tématikou.

Dnešní díl seriálu o tom, jak se dají předělávat písničky, zahájíme v Německu, přesuneme se do Ameriky a Itálie, navštívíme Lady Gaga a na samotný závěr se vrátíme do dětství. Na své by si tak měli přijít úplně všichni.

V pětadvaceti si běžný člověk řekne, že je na vrcholu sil, čeká ho zářná kariéra, založení rodiny a všechny další životní milníky. Všechno by měl mít ještě před sebou. Je dost možné, že dost podobně uvažoval i kytarista Randy Rhoads před tím, než v roce 1982 nasednul do letedla. I přes to, že let nepřežil, je do dnes považován za jednoho z nejlepších kytaristů, a velice často je uváděn na vysokých místech nejrůznějších žebříčků. Za co všechno mu můžeme vděčit?

Napadlo by vás někdy založit si hudební projekt s jasným cílem natočit tři alba a rozejít se? Mě asi ne. Pětičlenná britská kapela hrající atmospheric post hardcore si tento cíl vytyčila a v letech 2005 – 2009 natočila a vydala takzvanou Warren of Snares trilogii a tím tato kapela zanikla. Co přesně ale pěti Britů vedlo k založení kapely a natočení tří originálních alb, a kde pro ně brali inspiraci? U králíků.

„it's better to burn out than to fade away“ – věta, kterou zbožňuje celý svět. Lidé ji nosí na tričkách, píší do deníků a nechávají si ji tetovat. V nesmrtelný citát ji před dvaceti lety proměnil Kurt Cobain a zdá se, že od té doby neztratila na přitažlivosti. Spíše naopak.